Profesor Joseph Davidovits vysvětluje fascinující teorii, která jej proslavila po celém světě. Dokazuje v ní, že egyptské pyramidy byly postaveny za použití neaglomerovaného kamene (z přírodního vápence, z nějž se zhotoví určitý druh betonu) a nikoliv pomocí obrovských opracovaných balvanů přemisťovaných na křehkých rampách. Autorovi dává za pravdu archeologie, hieroglyfické texty i náboženské a historické aspekty.
Hieroglyfické texty podávají zprávu o zapomenuté technologii výroby umělého kamene
Profesor Joseph Davidovits vysvětluje fascinující teorii, která jej proslavila po celém světě. Dokazuje v ní, že egyptské pyramidy byly postaveny za použití neaglomerovaného kamene (z přírodního vápence, z nějž se zhotoví určitý druh betonu) a nikoliv pomocí obrovských opracovaných balvanů přemisťovaných na křehkých rampách. Autorovi dává za pravdu archeologie, hieroglyfické texty i náboženské a historické aspekty.
Výroba umělého (reaglomerovaného) kamene má svého autora. Vynálezcem byl Imhotep, génius přezdívaný „písař bohů“, který kolem roku 2710 př. n. l. umožnil faraonu Džoserovi postavit první kamennou pyramidu v egyptských dějinách.
Před první „stupňovou pyramidou“ v Sakkáře budovali staří Egypťané monumenty a pevnosti z obyčejnějšího materiálu – nepálených cihel, jako například rozlehlé pohřební ohrady z II. dynastie. Názorným příkladem je pohřebiště panovníka Chasechemuej v Abydos.
Chasechemuej (cca 2730 př. n. l.) byl posledním panovníkem II. Dynastie a nezanechal žádného mužského potomka, který by po něm převzal trůn. Prvním faraaonem nástupné III. dynastie byl Sanacht. Jeho následovníkem byl Necerichet, známější pod jménem Džoser, který pověřil svého architekta a univerzálního génia Imhotepa vybudováním prvního pyramidového komplexu z kamene.
O Imhotepovi, jedné z nejvlivnějších a nejuctívanějších osobností egyptských dějin, máme jen velmi málo informací. Je velmi neobvyklé, aby někdo byl uctíván i po více než 3000 letech tak, jako tento muž. Imhotep byl známý svým lékařským uměním a moudrostí. Byl řazen k bohům. Kolem roku 250 př. n. l. Imhotepa zbožštil Ptolemaios II., který mu zasvětil kultovní kapli v horní části chrámu královny Hatšepsut v Oér el-Bahrí na západním břehu Nilu naproti Karnaku. Pozůstatky jiného Imhotepovi zasvěceného chrámu jsou doloženy i na ostrůvku Sáhel. I zde jej kolem roku 186 př. n. l. nechal postavit Ptolemaios.
Imhotep je autorem nejstarší „mudroslovné“ literatury, uctívané knihy o vědách, která se bohužel nedochovala. Egypťané jej přesto považují za jednoho ze svých největších písařů. Tento génius byl prvním národním hrdinou Egypta. Máme-li věřit textům vytesaným do kamenů byl za vlády faraona Džosera druhou nejvýznamnější osobou v zemi. Jeho tituly jsou vytesány na podstavci Džoserovy sochy objevené v areálu stupňovité pyramidy, hned vedle titulů krále. Zastával mnoho úřadů, byl mimo jiné kancléřem (strážcem pečeti) panovníka Dolního Egypta, prvním po králi Horního Egypta, správcem Velkého domu, lékařem, princem, nejvyšším knězem Iunu (Héliopole) a vrchním architektem panovníka Džosera. Zajímavé je, že navíc byl sochařem a výrobcem kamenných nádob. Což vede k domněnce, že byl zasvěcen do Chnumových alchymistických tajemmství.
Imhotepův vynález umělého kamene: Manéthónův text
Texty nalezené v Sakkáře potvrzují výpovědi řecko-egyptského historika Manéthóna. Jeho spisy sepsané v Ptolemaiovské době ve III. století př. n. l. zmiňují Imhotepa 2400 let po jeho smrti. Manéthó byl jedním z posledních nejvyšších kněží Héliopole. Část jeho textů (kterou sebral Sextus Iulius Africanus) v roce 340 n.l. přeložil církevní historik Eusebius, jehož původní moderní překlad zněl: „Imhotep… byl vynálezcem umění staveb z opracovaných kamenů…“.
Tento překlad z Eusebiova díla není správný. Řecká slova xeston lithon použitá Manéthónem neznamenají „opracovaný kámen“; označují spíše leštění kamene nebo škrábání určité látky pro vytvoření odštěpků. Popisují buď kámen s hladkým povrchem, což je vlastnost aglomerovaného kamene, anebo kámen vytvořený z odštěpků, tedy agregátů, jinými slovy opět umělý (aglomerovaný) kámen. Pokud by výraz xeston lithon vyjadřoval vynález „opracovaného“ nebo „tesaného“ kamene, bylo by toto slovní spojení podivné. Když se v Manethónových textech hovoří o „tesaném“ nebo „opracovaném kameni“, tedy surovém bloku vytěženém v lomu a následně hrubě opracovaném a nakonec očištěném, měl řecký architektonický slovník k dispozici vhodnější výrazy.
Hrubý blok se označuje výrazem lithos argos. Tesaný kámen, nejčastěji šestibokého tvaru, odpovídá termínu lithos eggonios, lithos eugonios, lithos orthos, plinthos; pro označení opracovaného kamene se setkáme rovněž s adjektivem eutenes a výrazem katamitta, jenž by mohl mít stejný smysl. V pasáži, která nás zajímá, však Manéthó k obecnému označení „opracovaného kamene“ žádný z těchto výrazů nepoužil. Pokud chtěl zdůraznit vynález konceptu „opracovaného kamene“, zvolil by jiné slovní spojení než xestos lithos. Tento obrat totiž zřejmě pochází ze slovníku řecké architektury.
Jedná se bezpochyby o mylný překlad. Je na místě se domnívat, že podle Manéthóna je Imhotep „vynálezcem stavitelského umění z umělého – aglomerovaného – kamene“.
Cihly různých rozměrů
Když v roce 2710 př. n. l. nastoupil na trůn Džoser, měl v plánu postavit svou hrobku v podobě mastaby z nepálených cihel obklopenou skvostným Palácem věčnosti tak, jak učinil jeho předchůdce Chasechemuej. Jeho Palác věčnosti je masivní pohřební ohrada z nepálených cihel vytvarovaných ve formách. Palác má jednu unikátní architektonickou zvláštnost, o níž archeologická obec buď neví, anebo nechce nic vědět.
Všeobecně se totiž předpokládá, že cihly vyráběné ve formách musí mít stejné rozměry. Stejně tlusté pak musejí být i jednotlivé vrstvy ve zdech. Na fotografii Chasechemuejovy pohřební ohrady a na obrázku znázorňujícím výšku cihel však zcela jasně vidíme, že toto tvrzení je mylné. Rozměry cihel se navzdory tomu, že se vyráběly ve formách, liší. To může být důkaz používání několika různých forem: dle požadavku architekta – stavitele.
Pět velikostí nepálených cihel z Chasechemuejovy pohřební ohrady
Jak je možné, že egyptologové specializovaní v oboru architektury neznají nebo jednoduše bagatelizují informaci takové povahy? Je to záhada, protože oblíbeným argumentem odpůrců teorie aglomerovaného kamene je právě tvrzení, že pokud byly kamenné bloky odlévány, pak by musely mít přesně stejné rozměry, stejně jako nepálené cihly, které se přece také vyráběly ve formách. Cihly v Chasechemuejově pohřební ohradě však vykazují pět různých výšek. Jinak řečeno, architekt záměrně nařídil připravit k výrobě nepálených cihel z nilského bahna pět forem různých rozměrů.
Na tento základní architektonický poznatek narážíme u mastab stavěných z nepálených cihel. Například mastaba vedle pyramidy v Médúm je postavena z nepálených cihel, jejichž výška se pohybuje mezi 20 až 30 cm. S takovou zvláštností se setkáváme u všech nejdůležitějších staveb postavených od té doby až do současnosti, o čemž svědčí i naše katedrály.
Stavitelé používají různé velikosti cihel (bloků), které stavbě dávají stabilitu. Chrání ji před zemětřesením rozptýlením účinků seismické vlny a zabrání tomu, aby budova nezačala rezonovat. Stejný důvod stojí u vysvětlení rozdílných výšek naměřených u vrstev Chufevovy pyramidy.
Imhotepův vynález
Těsně před začátkem stavby mastaby nebo během ní učinil Imhotep důležitý objev. Uvědomil si, jaké jsou vlastnosti sakkárských žlutých vápenců: křemičitý vápenec a jílovitý vápenec (slín). Geologie zdejší plošiny je zvláštní. Svrchní vrstvy se skládají z řady střídajících se aluvií velmi tvrdého křemičitého vápence a velmi měkkého slínového (jílovitého) vápence. Střídající se vrstvy jsou dnes zřetelně vidět díky erozi. Můžeme je vidět na cestě z údolí na horní plošinu.
Tvrdé vrstvy jsou silné 20 až 30 centimetrů. Všichni odborníci se domnívají, že zde někdy odhalí místo těžby kamene používaného při stavbě pyramid v Sakkkáře, nebo Džoserovy pyramidy.
Tento vápenec je však natolik pevný (obsahuje velké množství křemene), že se dá jen velmi obtížně opracovat. Lze z něj vytesat stavební kameny víceméně pravoúhlých tvarů.
Druhá vápencová vrstva je měkká a jílovitá, místy silná až několik metrů. A právě tato hmota kdysi posloužila jako základní stavební materiál. Některé z těchto vrstev jsou z písčitého vápence obsahujícího až 30 % písku, 60 % vápence a 10 % jílu. Další vrstvy tvoří jílovitý vápenec s 20 až 60 % jílu a 40 až 80 % vápence; většina jílu je kaolinového typu, tedy materiálu velmi reaktivního při procesu zvaném geopolymerizace.
Tyto druhy vápence jsou velmi citlivé na klimatickou erozi a snadno se drolí ve vodě; výsledkem je vápencové bláto, z nějž lze vyrábět vápencové cihly. Tuto vlastnost jsme potvrdili v laboratoři. Jílovitá část obsahuje oxid hlinitý; oxid křemičitý je chemicky aktivován kaustifikovanou sodou (vznikající z přidání natronu a vápna CaO, popelového vápna), čímž vzniká hlinito-křemičitan sodný a vápenatý – základní prvek geologického pojiva. Hmota z jílovitého vápence se následně napěchuje do dřevěných forem, používaných k výrobě nepálených cihel. Následně se cihly vyjmou z forem, nechají reagovat ve stínu a dopravily na místo použití. Imhotep objevil způsob, jak vyrábět umělý kámen a využil jej jako stavební materiál.
Existují ještě i jiné „alchymistické“ reakce, které mohou být připsány tomuto materiálu. Přesný vzorec může určit pouze podrobná vědecká analýza bloků pyramidy.
Pevnost nepálených cihel v tlaku je velmi nízká, řádově 10 kg na cm2, to je 1 MPa. S takovým materiálem nelze stavět do výšky, pouze do délky. Dokonale se hodil ke stavbě mastab a ohradních zdí. Díky vynálezu vápencové cihly (geopolymerizaci) měl Imhotep k dispozici stavební materiál, jehož pevnost v tlaku byla desetkrát vyšší, tedy 10MPa nebo 100 kg na cm2. Mohl začít stavět do výšky. Na metodě se nic nemění. Využívá nástrojů na výrobu nepálených cihel a jíl nahrazuje vápencovou hmotou. Jde jen o jednoduché vylepšení techniky.
Vápencové cihly z Džoserovy pyramidy skutečně mají strukturu podobnou struktuře dusané jílové cihly
Výroba cihel potřebuje hodně vody
Proces drolení a následná výroba vápencové hmoty vyžaduje velké množství vody. V bezprostřední blízkosti staveniště se nutně musí nacházet vodní zdroj. I kdybychom předpokládali, že tok Nilu se tehdy nacházel mnohem blíže k západnímu okraji, než nyní, zůstává přísun vody kritickým a citlivým bodem celého postupu.
Egyptologové si vždy kladli otázku, proč se Džoserova, Sechemchetova a další pyramidy nacházejí v poušti tak daleko od Nilu. Americký odborník Mark Lehner ovšem upozorňuje, že podíváme-li se na mapu Sakkáry, vidíme, že zde abúsírské wádí, ležící hned na severu, vytváří přirozenou proláklinu. Ta spojuje nilskou nížinu, voda v době záplav dosahovala na samotný okraj sakkkárské plošiny. V období záplav tak pro potřeby stavitelů panovníků Džosera a Sechemchetea byl vody dostatek. Je možné, že u ústí do údolí mohlo být jezero či dokonce přístav. To vše možná spojeno s Nilem, jehož tok byl v té době mnohem blíže pouštní oblasti, než nyní.
V době každoročních záplav pronikala voda do wádí a dostala se do blízkosti místa, kde se vyráběly vápencové cihly, a do blízkosti staveniště. Přeměnili je Egypťané na velké umělé jezero, které zadržovalo vodu až několik měsíců? Wádí je v současnosti zaneseno pískem a jeho hloubku a schopnost zadržovat vodu by mohly ukázat jen vrty.
Existence těchto údolí (wádí) v bezprostřední blízkosti pyramid se stala geografickou konstantou při výběru míst pro stavbu dalších pyramid, především velkých pyramid IV. dynastie. Vrátíme se k nim v dalších kapitolách.
Aglomerovaný kámen, nový pojem egyptské archeologie
Z technického hlediska byla celá věc ve skutečnosti dokonale proveditelná. Na jedné straně se v Egyptě už dlouho praktikovaly metody umožňující aglomeraci i těch nejtvrdších kamenů. Svědčí o tom obdivuhodná technologie výroby kamenných nádob. Největší rozkvět a vrchol tohoto umění se projevuje ke konci nakádského období předcházejícího první dynastii.
Výroba aglomerovaných vápencových bloků vhodných rozměrů naproti tomu byla relativně snadná. Imhotep zřejmě převzal jeden ze způsobů a vnesl pokrok do stavitelství díky aplikaci techniky používané při výrobě nepálených cihel na umělý kámen a postupně dokázal překonat potíže, které s sebou tato zásadní změna přinášela.
Velké pyramidy byly postaveny z reaglomerovaného kamene, to znamená z vápence, který byl přirozeně rozložen a znovu vytvořen jako beton. Není to však beton vytvořený pomocí sádry nebo moderního cementu typu Portland. Toto zjištění Josepha Davidoviče spočívá na poznatcích poměrně nového vědeckého oboru využívajícího znalosti, které se vzdáleným předkům, žijícím před více než 4 500 lety, nikdo neodvažoval přisoudit. Věda dříve označovaná jako „alchymie“ sestává ze znalostí geosyntézy, geochemie, mineralogie, geologie, jinými slovy všeho, co dnes označujeme termínem „geopolymery“. Davidovičova teorie nakonec odhalila význam obsahu hieroglyfických textů popisujících stavbu gigantických monumentů.
Nestačí předkládat vědecké a technické argumenty. Teorie se musí shodovat s dobovými znalostmi, archeologickým svědectvím a kulturou egyptského lidu. Všechny tyto důkazy byly právě přineseny.
Doporučujeme: Ukázka z knihy. Joseph Davidovits; La nuvelle histoire des Pyramides/České vydání 2006, Nové dějiny pyramid, nakladatelství Fontána, http://www.fontana.ws/
Zdroj: http://wmmagazin.cz/
Súvisiace:
Z čeho jsou opravdu vyrobeny pyramidy?
http://www.kemet.sk/clanok/egypt-rozne/z-ceho-jsou-opravdu-vyrobeny-pyra...Kdo byli dávní stavitelé velkých pyramid?
http://www.kemet.sk/clanok/veda/kdo-byli-davni-stavitele-velkych-pyramidPyramídy-Mars-Sírius
http://www.kemet.sk/rubrika/rubriky/pyramidy-mars-sirius