Bylo vůbec možné provádět rozumný výzkum Egypta, když nikdo nebyl schopen rozluštit písemná svědectví jeho minulosti?
Vědci se dlouhou dobu domnívali, že hieroglyfy jsou obrázkovým písmem, v němž každý znak má vlastní tajuplný význam. Pouštěli se pak do těch nejodvážnějších způsobů čtení. Skutečným klíčem k jejich rozluštění však byla velká černá čedičová deska, kterou vojáci nalezli při opevňovacích pracích v roce 1799 u vesnice Rosette (Fort St. Julien) v deltě Nilu.
Rozluštění nápisu na desce mohlo znamenat, že dlouhou dobu němé egyptské nápisy opět promluví.
Proč byla tato deska tak mimořádně zajímavá?
Za vlády faraóna Psametika I. (664-610 př. n. l.) se mezi Egyptem a Řeckem rozvinul čilý obchodní ruch. Jeho nástupci šli dokonce tak daleko, že v nilské deltě, západně od města Sais, založili řeckou kolonii Naukratis, která obdržela monopol na řecko-egyptský obchod. Proto významné dokumenty z té doby nepocházejí z egyptských, ale z řeckých pramenů. Rosettská deska nalezená francouzskými vojáky je jedním z nich. Je na ní vytesán text ze shromáždění egyptských kněží z roku 196 př. n. l., oslavující faraóna Ptolemaia V. Těžký čedičový kámen je také označován jako deska tři jazyků, protože nápis je vyveden ve třech variantách:
a) v hieroglyfech,
b) v démotickém písmu (zkrácená podoba hieroglyfů),
c) v řečtině.
Vědci v mnoha zemích světa se pustili do luštění textů. Řecky psanou část se podařilo přeložit rychle, ale hieroglyfy a démotické písmo odolávaly.
Německo-dánský archeolog Gustav Zoega byl jedním z prvních, kdo se kolem roku 1800 egyptskými znaky blíže zabýval. Nedokázal sice hieroglyfy rozluštit, ale dospěl k významnému poznatku, který byl základem dalšího postupu při řešení této nesnadné hádanky. Zoega správně předpokládal, že symboly umístěné v oválném rámečku (kartuši) nejspíš vyjadřují jméno faraóna.
K rozluštění hlásek zapisovaných v podobě hieroglyfů napomohl svým dílem také britský přírodovědec Thomas Young, který se od roku 1814 zdržoval v Egyptě. K pokroku přispěl také objev dalšího kamene s nápisy na jednom nilském ostrově. Jednalo se o takzvaný obelisk z Philae, který byl roku 1819 přivezen do Evropy. Nacházely se na něm dva nápisy, jeden řecký, druhý zapsaný hieroglyfy. Young navázal na Zoegovu domněnku a všiml si, že se v kartuších obelisku opakuje pět hlásek. Identifikoval jméno Thut.mose a určil hieroglyfové znaky pro „f“ a „t“ egyptské abecedy.
Úplného rozluštění se však hieroglyfy dočkaly teprve 14. září 1822. Stalo se tak zásluhou ostrovtipu Francouze Jean-Francoise Champolliona (1790-1832), který se již v devatenácti letech stal profesorem historie na univerzitě v jihofrancouzském Grenoblu.
Určitým úspěchem se však mohlo vykázat i Německo. Už v roce 1810 byla v Berlíně založena katedra výzkumu hieroglyfů. Pruský král Bedřich Vilém I. (1797-1888) se totiž intenzivně zajímal o orientalistiku. Po Champollionovi zaznamenala egyptologie další významný úspěch, když se berlínskému učenci Heinrichu Brugschovi (1827 až 1894) podařilo v pouhých šestnácti letech rozluštit démotické písmo. V oněch pionýrských dobách vstoupil na pole egyptologie rovněž Carl Richard Lepsius (1810 až 1884). Narodil se v Naumburgu a vystudoval filologii, poté byl pověřen vedením Berlínské univerzity a těšil se přízni a velkorysé podpoře pruského krále. V roce 1837 vydal své pojednání o hieroglyfech a potvrdil správnost Champollionových výzkumů. V letech 1842-1845 vedl známou „Pruskou expedici", jež směřovala od severní delty do Súdánu. Lepsius dorazil do Egypta v září. Hlavním úkolem členů jeho výpravy bylo kopírování nápisů, zaměřování staveb a pátrání po cenných předmětech. Během vykopávek byly objeveny mnohé významné hrobky. Lepsius patřil k uznávaným průkopníkům a zakladatelům egyptologie.
Díky nashromážděným poznatkům byla staroegyptská řeč přiřazena k semitsko-hamitským jazykům. Sice se zdá, že staroegyptština je po rozluštění hieroglyfů dobře prozkoumána, avšak dodnes nevíme, jak se jednotlivá slova skutečně vyslovovala, protože písemně se zaznamenávaly pouze souhlásky.
Co se můžeme dozvědět o zemi a kultuře starých Egypťanů?
Jedna z nejpodrobnějších zpráv o zemi a kultuře nebyla zapsána hieroglyfy, ale zaznamenal ji řecký dějepisec Herodotos. Narodil se kolem roku 485 před Kristem v Halikarnasu, dnešním Bodrumu v Turecku. Zemřel ve věku pětapadesáti let v Thurri, někdejší řecké kolonii v Tarentském zálivu. Ve své první práci, sedmisvazkových Dějinách, popsal zemi, lidi, zvyky, faunu, historii, umění a zeměpis Egypta, přičemž nám sdělil následující poznatky:
„...Egypťané jsou stejně jako jejich nebe i řeka zcela jiným zvykům poddáni než ostatní národové. Příkladem budiž to, že ženy vycházejí na trh a provozují obchod a řemesla, zatímco muži sedí doma a tkají. Tkají však jinak než ostatní lidé, kteří začínají shora, zatímco Egypťané zespoda. Muži nosí břemena na hlavách a ženy na ramenou. Ženy vypouštějí svou moč vstoje, muži vsedě. Své tělesné potřeby vykonávají v domech, avšak jedí na ulici, neboť uvažují takto: co je neslušné, ale nutné, to se musí vyřizovat vskrytu, co není nedůstojné, to lze provádět otevřené. Synové nemusí své rodiče živit, ale dcery ano, i když se jim nechce..."
Krátký úryvek z Herodota nám přiblížil životní styl Egypťanů a potvrzují ho i zjištění moderních historiků. Máme k dispozici také řadu dalších poznatků, jež byly dostatečně zdokumentovány v písemné formě. Z listin starých Egypťanů a z nápisů na chrámových stěnách či náhrobcích víme, že faraónové nepočítali dobu svého vládnutí ve větších obdobích, dynastiích nebo stoletích. Zaznamenávaly se pouze události, k nimž za toho kterého panovníka došlo, a ty se pak promítaly do seznamu faraónů a byly spojovány s dobou jeho vlády.
Panovníci používali zpravidla až pět titulů, z nichž vždy dva byly uváděny v kartuších. Druhé z těchto jmen bylo vždy to, které bylo panovníkovi přiřknuto v době, kdy byl ještě pouhým princem. Většina jmen (např. Ramesse, Thutmose) měla náboženský význam, jenž spojoval panovníky s bohy. Podle egyptologů vznikli bohové starého Egypta téměř výlučně z ochranných kmenových božstev, jimž byla připisována určitá moc. V průběhu času byly jejich osobnostní rysy a „specializace" na ovládání určitých jevů spojeny do podoby jakýchsi celostátních nebo nadregionálních bohů. Hlavních božstev bylo osm a jejich výskyt lze vystopovat hluboko do pradávné minulosti.
Do jak vzdálené minulosti sahají počátky egyptské civilizace?
Před přibližně 23 000 lety žily v Egyptě velice vzdělané osobnosti, jež jsou označovány za bohy a jejichž doba panování byla mimořádně dlouhá. Známe je z legend egyptského kněze jménem Manetho, který žil mezi lety 325-245 př. n. l. v Sebennytu (Cebnútu), malém městě v nilské deltě. Seznámení s jeho spisy vzbudilo u egyptologů velký úžas, protože pojednávaly o počátcích bohů, kteří už sice byli známi z jiných pramenů, ale nebyli časově přesně zařazeni. Dnešní archeologové pokládají za zakladatele první egyptské dynastie faraóna Meneje (Narmera), který vládl v Egyptě v letech 3000-2955 př. n. l. Ve skutečnosti jsou počátky Egypta před založením první dynastie zahaleny temnotou. To je rozdíl například oproti počátkům křesťanství, islámu nebo židovství. Označení dynastie a rovněž časové zařazení faraóna Meneje bylo z velké části převzato z Manethových rukopisů, tabulku předchozích vládců však vědci nechali téměř bez povšimnutí. Podle záznamů tohoto moudrého kněze začala první dynastie sedmi božími panovníky:
Ptah (panoval 9 000 let), Re (1 000 let), Šov (700 let), Geb (500 let), Usíre (450 let), Sutech (350 let), Hor (300 let).
Také druhá dynastie se skládala z panovníků-bohů, jimž vévodil bůh Thovt. Dohromady jich bylo dvanáct a panovali Egyptu 1 570 let. Po nich následovala třetí dynastie s třiceti polobohy a dobou vlády 3 650 let.
Potom zůstal podle Manetha Egypt po 350 let rozdělen a neměl panovníka. Z té doby pochází první egyptské hlavní město This (Cínev), které leželo na horním toku Nilu v bezprostřední blízkosti velké říční zákruty u Vésetu. Zároveň se jedná o oblast, v níž byly objeveny hrobky nejstarších egyptských vládců. Po tomto období se kolem roku 3100 př. n. l. objevuje faraón Menej, sjednotitel Horního a Dolního Egypta a zakladatel veliké egyptské říše.
Dnešní archeologové používají časové údaje s určitou obezřetnou diferencí plus minus 150 let, a proto oproti Manethovi a dalším antickým zpravodajům dospívají k rozdílným datacím. Sám Manetho tvrdil, že své informace opsal ze starších spisů knihovny v Heliopoli. Soudobí historici však jeho údaje odkazují do říše pohádek. Já osobně se však domnívám, že tento egyptský kněz měl k dispozici podstatně lepší historické prameny a pokusil se nás informovat o událostech, jež byly založeny na skutečných dějích, což moderní metody zkoumání stále častěji potvrzují. K metodám vědců a badatelů předminulého století jsme totiž v naší době přidali technické vymoženosti. Pomocí počítačů a měřicích přístrojů dokáží dnešní specialisté získat stále podivuhodnější poznatky. Dosud se například pokládalo zajisté, že Egypt začal být osídlován nomádskými přistěhovalci nejdříve před 13 000 lety. Nejnovější archeologické a geologické průzkumy ovšem prokazují, že některé části Egypta byly osídleny již před více než 25 000 lety. To tedy znamená, že egyptské obyvatelstvo je proti původním předpokladům dvojnásobně „staré“.
V této souvislosti je třeba věnovat zmínku geografii starého Egypta, umožní nám totiž lepší pochopení života jeho obyvatel. Dnešní Egypťané nazývají svou zemi Misr, což můžeme přeložit jako kukuřice. Homér jejich vlast nazval Aigyptios a tento název byl převzat do dalších jazyků, v podobě Egypt ho používáme dodnes. Označení Het-ka-Ptah (duchovní dům Ptaha) bylo egyptským výrazem pro město Mennoťer a jako název celé země se ve zkomolené podobě zřejmě dostalo do řečtiny. Staří Egypťané nazývali svou vlast Kemet, to znamená černá země, nebo jednoduše „ta“ - země). I Nil byl nazýván prostě jen „hapi“ nebo „jotru“ - řeka.
Úrodný Nil protéká Egyptem od jihu k severu v délce 1 550 kilometrů a dělí zemi na Dolní Egypt (Mehu), deltu Nilu začínající u Káhiry, a Horní Egypt (Schmaw) s pánví AI Fajúm. Nejvýznamnějším kulturním a ekonomickým střediskem byla samozřejmě delta, kde se země otevírá do zeleného vějíře, jehož šířka dosahuje až 250 kilometrů. Již Herodotos správně předpokládal, že tato oblast byla původně mořským zálivem. Nemůžeme si ovšem myslet, že starověká krajina vypadala stejně jako dnes. Horniny zvětrávaly působením mrazu i kyseliny uhličité z dešťové vody a působením bakterií se měnily na humus. Při jejich proměně působila také tekoucí voda a celý proces dokončily větry. Kromě toho neustále dochází k nepřetržitému zvedání a poklesu země. Mnohá místa, která dříve bývala přístavy, leží dnes hluboko ve vnitrozemí. Na druhé straně existují bývalé hory a údolí, jež jsou dnes zaplavené vodou. Delta i v současné době stále prorůstá do Středozemního moře. Navíc si musíme uvědomit, že soudobý Egypt se z více než devadesáti procent skládá z pouště, ovšem odjakživa tak tomu nebývalo. Z historických dokumentů, například Ipuverova papyru nebo třeba z hieroglyfických záznamů v paláci Medinet Abu, se dozvídáme o hvězdě, jež způsobila velké zpustošení krajiny. Rovněž kroniky faraóna Ramesse III. se zmiňuji o kometě přinášející pekelný oheň, který proměnil celou Libyi a velkou část Egypta ve strašlivou písčitou pustinu. Nikdo z dnešních egyptologů nedovede vysvětlit, co měl vlastně faraón na mysli. Jisté však je, že kolem roku 1226 před Kristem musela těsně kolem Země proletět Halleyova kometa.
Erdogan Ercivan
Hvězdná brána pyramid, Vydavateľstvo: Dialog, 2007
Súvisiace:
Erdogan Ercivan: Zakázaná egyptológia
http://www.kemet.sk/erdogan-ercivan-zakazana-egyptologia
