Jednou mi tatínek řekl - poté, co byla vztyčena stéla, která upomínala na stavbu paláce: „Jestli na mě někdy po mnoha letech budou lidé vzpomínat, doufám, že si mě nebudou připomínat jako válečníka nebo stavitele, ale jako léčitele bylinkami. Protože způsobit, aby slepý člověk znovu spatřil hvězdy, je větší zásluha než stavět, ať by stavba byla jakkoli velkolepá." Často nám říkal, že rostliny nás o mnohém poučují. „Člověk se chová pošetile: válečník odhodí meč, aby se chopil pluhu; pole zůstávají neobdělaná, protože rolník maluje fresky na zdi chléva; a malíř odhoď své štětce, protože chce nosit meč. Rostliny jsou moudřejší. Každá podle svého plní svůj úkol: fialka se neschovává do svých listů, protože nemá na stonku žádné trny; verbena se nepokouší kvést jako svlačec, ale spokojí se tím, že vydává osvěžující vůni svými tuhými zelenými listy."
☥
Kapitola desátá
Léčení bylinami
Když se můj otec stal faraónem, dvanáct let před smrtí velkého Menisse, byly v zemi Kemet znalosti o bylinách ještě velmi malé. Ale díky mému otci se připomnělo mnoho starých vědomostí a mnoho nových k nim přibylo.
Hodně dávných znalostí o bylinách měli lidé v Zemi zlata a tatínek odtamtud přivezl mnoho rostlin, které byly v naší zemi neznámé. Vzácné rostliny přiváželi cestovatelé z dalekých krajů a otec jim za to většinou vyplatil trojnásobek jejich váhy ve zlatě. Ačkoli miloval květiny a stromy, ve své soukromé zahradě, která byla hned vedle jeho pokojů, měl jen ty byliny, které měly léčivou moc, ať už pro lidi nebo pro zvířata. Od některých rostlin se usušily listy, pak se vařily ve vodě a výtažek z nich snižoval horečku. U jiných se rozdrtily na prášek kořeny a nemocný, který měl zažívací potíže, je užíval ústně. Z některých se vyráběly masti, které léčily odřeniny a zanícená místa kolem ran. Z kůry jednoho nízkého keře se žlutými květy se dělaly kapky do očí. Ze semen jednoho druhu vysokého máku, s krabatými, hedvábnými okvětními plátky, se vyráběl výtažek, který uspával a tišil bolest. A z jedné vzácné rostliny se silnou lodyhou se vymačkávala šťáva na plátno, přiložila se na oči, a tak léčila oční zákal.
Jednou mi tatínek řekl - poté, co byla vztyčena stéla, která upomínala na stavbu paláce: „Jestli na mě někdy po mnoha letech budou lidé vzpomínat, doufám, že si mě nebudou připomínat jako válečníka nebo stavitele, ale jako léčitele bylinkami. Protože způsobit, aby slepý člověk znovu spatřil hvězdy, je větší zásluha než stavět, ať by stavba byla jakkoli velkolepá."
Často nám říkal, že rostliny nás o mnohém poučují. „Člověk se chová pošetile: válečník odhodí meč, aby se chopil pluhu; pole zůstávají neobdělaná, protože rolník maluje fresky na zdi chléva; a malíř odhoď své štětce, protože chce nosit meč. Rostliny jsou moudřejší. Každá podle svého plní svůj úkol: fialka se neschovává do svých listů, protože nemá na stonku žádné trny; verbena se nepokouší kvést jako svlačec, ale spokojí se tím, že vydává osvěžující vůni svými tuhými zelenými listy."
Jednou jsme tatínka našli, jak klečí u jedné květiny. Měla povadlé listy a poupata jí opadávala. Vztahoval k ní ruce, stejně jako když léčil nemocného člověka. Když s tím byl hotov, zeptali jsme se ho, co to dělal.
Odpověděl nám: „Tahle rostlina umírala, protože neměla dost Života. Těla lidí a zvířat si Život obnovují, když jsou vyprázdněná, když je jejich duše ve spánku opouštějí; ale rostliny nespí a nemohou si tedy Život samy obnovovat. Proto Ptah pro každou rostlinu vytvořil malé dušičky, které nad ní bdí, stejně jako naše ka bdí nad naším tělem. Tyto dušičky mají různé podoby, ale všechny velmi rychle víří kolem rostlin, rychleji, než když točíš nad hlavou provazem." Připomněl nám, jak jsme jednou viděli zvláštní, prudký náraz větru, který do sebe vtáhl písek i drobné klacíky a větvičky. „Stejným způsobem vtahují rostlinné duše do sebe Život, a tak se chrání a vyživují. Duše téhle květinky byla zesláblá a nedokázala kolem ní vířit, a tak, protože jsem kněz-léčitel, načerpal jsem Život - Ptahův Život - a svou vůlí jej přenesl tam, kam ukazovaly mé prsty. A proto bude dušička téhle rostliny teď už dost silná, aby plnila svůj úkol.“
☥
Kapitola jedenáctá
Zrak ducha
Nejahova divoká kočka se nedala ochočit ani za dva roky. Opatřil jí tedy společnici, aby nebyla osamělá, a dal jí udělat zvláštní výběh, se stromy a s velikým kusem trávníku, aby to bylo jako v přírodě. Nevím, proč ji měl tolik rád. Strávil s ní hodiny, aby z ní vycvičil spolehlivou přítelkyni. Sám jí dával žrát, a nakonec to vypadalo, že ho opravdu ráda vídá. Když na ni zavolal, vždycky hned přiběhla k vrátkům. Ale jednou, a neměla k tomu zřejmě žádný jiný důvod, než že prostě měla špatnou náladu, se mu jeho kočka zakousla pěkně hluboko do lýtka. Naštěstí tam Serten právě uklízel výběh a odehnal ji hráběmi.
Nejah se vždycky strašně nerad někomu svěřoval, když se mu něco přihodilo, ale tentokrát to nemohl utajit, protože sotva chodil a po noze mu stékala krev. Šel tedy za otcem a přiznal se mu, protože věděl, že Maata by kolem toho nadělala hrozný povyk: „Vždyť jsem to povídala nejmíň tisíckrát, že tohle strašné zvíře ti jednou ublíží." Matce to říkat nechtěl, protože ta byla vždycky nesmírně nešťastná, když nás viděla zraněné, přestože to nedávala najevo. Ale tatínek byl v těchhle případech skvělý. Nechal mě třeba, abych si představovala, že jsme dva vojáci a po bitvě si navzájem ukazujeme své rány. Když jsem jednou vlastní nešikovností sletěla ze stromu, hráli jsme si na to, že jsem byla zraněná při jízdním útoku. Vymýšleli jsme si historky, co všechno jsme v té bitvě zažili, což mě tak zaujalo, že jsem ani nemusela myslet na to, že musím být statečná.
Když otec uviděl Nejahovu nohu, poslal pro Ptahkefera, aby se mu na ni podíval svýma duchovníma očima. Ptahkefer polom řekl, že má roztržený sval, ale že se za čtrnáct dní zahojí, podrobí-li se dvakrát denně léčení. Tatínek nedal poslat pro kněze-léčitele, ale přenesl Ptahův Život do Nejahovy rány sám; potom ji ošetřil mastí a obvázal pruhem plátna.
Několik dní nemohl Nejah ani chodit. Ptahkefer se každé ráno přišel na jeho nohu podívat, jak léčení pokračuje, a mnohdy se zdržel a povídal si s námi. S dětmi si výtečně rozuměl, ačkoli sám neměl žádné. Byl zručný řezbář a často Nejahovi s něčím pomohl. Jednou za mě opravil Nejahův malý člun na hraní; půjčila jsem si ho bez bratrova dovolení a rozbila ho.
Později, když už byl Nejah skoro uzdravený, se ho Ptahkefer zeptal: „Jak to, že vidíš moji ránu, když na ní mám obvaz, a ty si ještě zakrýváš oči dlaněmi? Já vím, že se díváš svým jasnovidným zrakem, ale nechápu, jak to funguje."
Ptahkefer odpověděl: „Nedívám se na tělo, ale na dvojníka, který je nositelem života...
A já jsem doplnila: „Ty myslíš ka, které se zapisuje jako dvě vztyčené paže nad obzorem?" Nejah se na mě zamračil, že ruším, a Ptahkefer pokračoval:
„Na zemi nic nespočívá v klidu. Všechno, co vidíš, má svou barvu a odráží paprsky světla; některé paprsky se odrážejí rychleji, některé pomaleji." Sáhl po míči, se kterým jsem si hrávala. „Představte si, že tenhle míč je paprsek světla a zeď je to, na co dopadá. Když je zeď kamenná, skočí ti míč hned zpátky do ruky a to je, jako kdyby paprsek svítil na něco, co jej odráží rychlostí, které říkáme fialová, protože fialová odráží světlo nejrychleji ze všech barev. Kdyby zeď byla z měkké mokré hlíny, míč by spadl na trávník hned vedle ní. A to je, jako kdyby se paprsek odrážel od něčeho červeného, protože červená odráží světlo nejpomaleji.
Nic z toho, co odráží světlo rychleji než fialová, nemůžeme svýma pozemskýma očima vidět. Kdyby zeď byla ze stejné hmoty jako ka, odrazila by míč přes střechy paláce až někam za vinici, protože rychlost světla, odraženého naším ka, je mnohem větší, než mohou naše pozemské oči postřehnout.
Proto, když se na něčí ka dívám svým duchovním zrakem, přikrývám si oči, abych neviděl pomalé světlo, které známe v podobě rozmanitých barev, a tak mohu svým vycvičeným vnitřním zrakem vidět rychlost ka, která se mi však jeví tak klidně jako spící člověk, protože zrak mého ducha se pohybuje stejnou rychlostí - vysvětluju to dost jasně?“
Nejah odpověděl: „Ano, já tomu rozumím. Je to asi takhle: Když se podívám z okna a půjde kolem kráva, nemůžu ji nevidět, protože jde normální rychlostí. Ale kdyby tam proletěl šíp, vystřelený z nějakého hodně silného luku, letěl by tak rychle, že bych si ho nemusel všimnout - tak jako někdy člověk sotva spatří letící vážku.
Přerušila jsem ho: „Když se podívám ze dveří a kolem prolétne tryskem spřežení, sotva si ho všimnu, protože bude moc rychlé. Ale kdyby vedle sebe stejně rychle cválala dvě spřežení a každé řídil jeden vozataj, budou se ti dva vidět právě tak dobře, jako kdyby vedle sebe klidně stáli. A právě tak jasnovidec cestuje stejnou rychlostí jako to, na co se dívá.“
Myslím, že Ptahkefera potěšilo, že všechno tak dobře chápu. Zajímalo mě, jestli se někdy zlobí, když lidi nechtějí naslouchat jeho moudrým slovům: „Když ti někdo nevěří, nemáš chuť udělat velký zázrak, aby si ten člověk uvědomil, jak je hloupý?“ Velekněz se zasmál: „Když potkáš hladového, je dobré dát mu jídlo. Ale když jídlo odmítá, protože si myslí, že je jedovaté, necpi mu ho do úst. Spíš by ho zadusilo, než ho zbavilo hladu.
A nedávej také hladovému příliš velikou mísu jídla - mohl by je zhltat moc rychle, a pak by měl bolesti a řekl by: "To bylo špatné jídlo, vícekrát si ho nevezmu". Musíš ho krmit pomalu, po kouskách; napřed trochu mléka, pak silnější stravu. To mu udělá dobře a bude si přát další, aby se posilnil."
Pak už ale musel Ptahkefer odejít, protože začínaly audience. A já jsem řekla Nejahovi: „Ukázal nám, že není dobře vysvětlovat něco lidem, kteří nechtějí poslouchat. Jídlo znamenalo učení a hladový člověk znamenal nevzdělaného.“
A Nejah odpověděl: „Jsem rád, Secheto, žes to pochopila; ovšemže je to tak!“
Zdálo se mi, že se trochu vytahuje a dobírá si mě, ale nebyla jsem si tím docela jistá, a tak jsem raději navrhla: „Pojďme ven, vykoupeme se.“ A šli jsme.
Súvisiace:
EGYPT
http://www.kemet.sk/sekcia/sekcie/egypt