Úvodní poznámka
Knížka tato, jež jest výňatkem z díla obsáhlejšího, jest pouhou reakcí na živý zájem o esoterní prvky hieroglyfického písma egyptského. Vydána byla jako informativní příručka, nebo legenda k přiloženému slovníku a má sloužiti pouze k všeobecné orientaci v obrazovém písmě staroegyptském.
Skládá se ze tři dílů:
I. Gramatické základy, obsahující hlavní pravidla mluvnická,
II. Filosofie hieroglyfů — esoterní jejich pojetí, jež nemá s oficielní vědeckou egyptologií ničeho společného,
III. Slovník.
Z technických důvodů nebylo možno v díle prvním a druhém otiskovati příslušné znaky a slova v původním tvaru; proto nahrazeny jsou odvoláním na hieroglyfické tabulky dílu třetího, to jest slovníku, při čemž arabské číslo značí sloupec svislý, písmeno pak vodorovný řádek zmíněných tabulek, kdež lze na text vztahující se slova a znaky snadno vyhledati.
AUTOR
Úvod
V pátém tisíciletí před počátkem naší chronologie existovala v severní Africe již rasa dokonale připravená, sjednocená a tak dalece inteligentní, že mohla nastoupiti historickou epochu vyvinuté lidské kultury. Touto rasou byla rasa červená — Egypťané, obývající údolí Nilu, jež podle hlavního města Menoferu a podle místního boha, jenž slul Ptah, bylo nazváno Hekoptah, řecky Aigyptos, pozdější Egypt.
Egyptský kalendář zaveden byl podle astronomických výpočtů roku 4241 př. Kristem v krajině kolem Memfidy a Heliopole, a roku 4190 stal se Meni králem Horního a Dolního Egypta.
Egypťané psali znaky obrázkovými, písmem ideografickým nebo hieroglyfickým, jež později stalo se písmem posvátným a udrželo se až do konce XVI. století naší éry.
Rozluštění hieroglyfických znaků podařilo se však až teprve v době nové francouzskému egyptologovi Champollionovi. Champollion a jeho škola, která se však omezila na analytické studium textů bez ohledu na jejich vnitřní, esoterní význam, setkala se se značným počtem odpůrců nejen z řad esoteriků, ale i svých vlastních. (M. A. Moret, Cons. au Musée Guimet, A. Cayet, atd.)
Podle esoterní hypotézy byl Egypt kolonií rasy červené, atlantské. Tento předpoklad může nám osvětliti řadu otázek dosud nejasných: rasa zvaná domorodá, jež vyspěla k nejvyššímu stadiu neolitické civilisace, okupovala údolí nilské. Rasa cizí, ještě vyspělejší, neznámého původu, ovládla předchozí a založila kolem Abydu svoji říši. A touto novou rasou byli pravděpodobně Egypťané.
Odkud přišli? Jejich jazyk a písmo jsou již dokonale upraveny, píší znaky, jež nazýváme hieroglyfickými, písmem, jež není již ve stadiu primitivním, nýbrž dospělo k písmenům a slabikám.
Ještě ve XII. dynastii jsou v Egyptě známy a popisovány čtyři základní rasy:
1. Rotenu, nebo Egypťané v pravém slova smyslu, rasa červená.
2. Manu, žlutí s orlím nosem, původu asiatského.
3. Nahašu, černí s vlnitými vlasy.
4. Tamahu, bílí s očima modrýma, kteří přišli z Lybie a ostrovů v moři Středozemním.
Porovnáme-li pak hieroglyfy peruánské s původními egyptskými, atlantský původ královské rasy v Egyptě stává se více než pravděpodobný. Atlantis byla podle esoterního učení i kolébkou rasy naší, rasy arijské, hieroglyfy jsou tedy i nejstarším známým písmem, jež derivovalo přímo z arijské pravlasti — Atlantidy.
A na tomto důvodě spočívá i nezbytnost znalosti hieroglyfů pro esoterika, filosofa a filologa.
Většina symbolů, ať už filosofických nebo náboženských a hlavní světové filosofické idey skryty jsou ve své původní esenci v egyptských legendách a jejich symbolickém písmu, které vychází již z V.
tisíciletí před počátkem křesťanské chronologie. A tak poctivým studiem hieroglyfů možno současně studovati i kulturu a iniciační komplexy esoterismu egyptského, který jest klíčem ke skrytým prvkům všech náboženstev a mytologií pozdějších.
I.
Egyptské hieroglyfy
a jejich gramatické základy
Hieroglyfy, jejich definice a význam
Hieroglyfy v užším slova smyslu rozumíme značky obrázkového písma egyptského, jehož užívalo se později hlavně k obřadným náboženským a památným nápisům v Egyptě.
V širším slova smyslu značí hieroglyf vyjádření určité pravdy nebo myšlenky cestou symbolickou tak, aby byla čitelná jen zasvěcencům bez ohledu na jejich národnost a jazykovou příslušnost.
Řekli jsme, že hieroglyfy jsou písmem obrázkovým; sdělují tedy čtenářovu chápání svůj smysl v představách, přímo, bez prostřednictví mozkového akustického centra. K usnadnění chápání pokusíme se objasniti tuto zásadu schematicky:
Při normálním čtení slov napsaných moderní abecedou, uvádějí se v činnost tři hlavní mozková centra:
1. centrum optické (přímo spojené se zrakem),
2. centrum fonetické (přímo spojené se sluchem a mluvidly),
3. centrum apercepční (chápavost, vnímavost).
Tato ohniska jsou od sebe vzájemně do jisté míry neodvislá, jak lze se snadno přesvědčiti pozorováním svých vlastních myšlenkových pochodů: můžeme za určitých podmínek mluviti, myslíce současně na věc zcela odlišnou, nebo pozorovati nějaký jev a vyjadřovati ve stejné době myšlenky, jež s ním nemají ničeho společného. Latinkou psané slovo vyjadřuje přímo pouze výslovnost, nikoliv však ideu. (Tato vázána jest zvukem.) Čteme-li nějaké slovo (viz obr. 1), musí obraz napsaného býti předán centrem 1. centru 2., kde mění se na představu výslovnosti, zvuku, a tato sdělována jest dále buď mluvidlům nebo centru č. 3., apercepčnímu, jež tuto zvukovou představu mění v představu skutečnou, obrazovou. V prvém případě, když čteme hlasitě, centrum č. 2. předává představu výslovnosti přímo mluvidlům; může nastati tak zvané čtení bezmyšlenkovité, kdy neuvědomujeme si ani obsah a představu toho, co předčítáme; centrum číslo 3. jest vypnuto.
Čtení hieroglyficky psaného slova podmiňuje však působení na centrum č. 3., apercepční, tedy imaginativní vybavení představy (obraz 2).
Nehledě ke zjednodušení myšlenkového procesu při vnímání obsahu tohoto písma, možnost nepřítomného čtení snížena jest v tomto případě na minimum, a asociace a syntéza ideí nemůže téměř býti zaměněna za syntézu slov a imaginovaných shluků písmen, jak se často v případě prvém zcela mimovolně stává. A toto jest jedna ze základních hodnot hieroglyfického písma. Myšlenka, která není imaginována v ideogramech jest metafysicky bezcenná. Slovo, které neevokuje ideu nemá o nic větší hodnotu, než neartikulovaný zvuk divokého zvířete. Obrazy a symboly činí hieroglyfické písmo písmem ideografickým. A ideografismus vede sám o sobě automaticky svým působením na lidské myšlení k syntetičnosti a k přímému vztahu plánu hmotného a mentálního s plány vyššími. Každý z národů pak úměrně s přeměnou svého ideografického písma na písmo alfabetické stával se analytickým na úkor schopností syntetisačních. Hieroglyfy jsou tedy písmem iniciačním, jehož podstata jest esoterně zdůvodněna.
Hieroglyf v širším slova smyslu
Chceme-li zaznamenati určitou myšlenku nebo zákon, můžeme tak učiniti dvěma metodami:
1. běžným písmem alfabetickým,
2. symbolicky, nebo hieroglyficky.
Tak na příklad první věta Smaragdové desky:
„Jest pravdivé, že to, co jest dole jest jako to, co jest nahoře, aby se naplnily zázraky jediné věci.“
Tento způsob transkripce bude přístupný každému, kdo zná písmo a příslušný jazyk, ale ideograficky nebude dokonalým.
Symbolické nebo hieroglyfické psaní této věty nebude naproti tomu přístupné každému mozku, nýbrž pouze těm, kteří mají speciální vzdělání a vyšší inteligenci, ale bude srozumitelné bez rozdílu všem lidem tohoto druhu, ať již jsou národnosti jakékoliv.
Tento znak, symbolický, může ale proti předchozímu způsobu transkripce býti čten jako všechny jiné tohoto druhu obráceně: „Jeden (první), universální zákon věcí dolejších jest zákon o analogiích, vzniklý z popudu hořejšího (duchovna). A on jest pravdou zemskou, která svítí i na nebi.“
Podobný, všeobecně známý hieroglyfický symbol jest tak zvaný hexagram. Skládá se ze dvou rovnostranných trojúhelníků, které svou podobou označují vzájemný poměr těchto analogií: hmotno, trojúhelník dolejší, jest zrcadlovým obrazem duchovna; (trojúhelník hořejší). (Viz obraz 4a.) Povaha těchto dvou obrazců dává jasně tušiti jejich směrovou tendenci: duchovno, tendence stoupavá, hmotno, klesající. Spojeny v jeden celek dávají tyto dva trojúhelníky pravidelný symetrický a estetický celek, hexagram (obr. 4b), který symbolisuje život, což jest rovnováha, či spojení duchovna s hmotnem.
Pokud tyto dva triangly jsou spojeny, udržuje se hexagram (symbolicky řečeno) nad zemskou hladinou, tedy žije; jejich oddělením nebo rozloučením vzniká dekomposice, rozklad, trojúhelník hořenní vystupuje a dolejší klesá do země, hmoty, což značí smrt.
Opíšeme-li v hexagramu kruh (obr. 4c), symbol věčnosti, vzniká hieroglyf věčného života:
„spojení ducha a hmoty jest v nekonečnu, nebo zákonem nekonečna“. Jest samozřejmo, že smysl symbolických prvků v tomto případě možno nahraditi různými protiklady jako dobro a zlo, den a noc, klad a zápor atd.
Hieroglyf v užším slova smyslu
Hieroglyfické písmo egyptské zahrnovalo v sobě oba shora zmíněné způsoby psaní: obsahovalo znaky hláskové i ideografické symboly. Tak spojovalo v sobě egyptsky napsané slovo hieroglyf hláskový nebo sylabický i hieroglyf ideografický neboli determinativ.
K snadnějšímu pochopení uvádíme příklad aplikovaný na češtinu: měli bychom na příklad napsati slovo koruna; jako znaky hláskové zvolíme proto obrazy věcí, jež začínají hláskami, z nichž volené slovo jest sestaveno: klíč, ryba, nůž (viz obraz 5a).
Poněvadž ale k r n mohlo by značiti i slova jiná, byly-li by dosazeny jiné samohlásky, zakončen jest celý hieroglyf ještě znakem symbolickým (III. b), jinak zvaným determinativ.
Tedy: v obraze 5b znak I. jest příkladem znaku sylabického, II. znaku hláskového a III. determinativního. Podle schématu v obr. l a 2 mohly by působiti znaky I. a II. v obraze 5 uvedené při čtení podle dráhy 1—2—3 znak číslo III., ale vždy podle dráhy 1—3—2.
-pokračovanie-
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Pierre de Lasenic
Súvisiace:
Ako čítať hieroglyfy
http://www.kemet.sk/rubrika/ako-citat-hieroglyfyHieroglyfy
http://www.kemet.sk/hieroglyfySymbolistická škola starovekého Egypta
http://www.kemet.sk/stitok/symbolisticka-skola-starovekeho-egypta