Darja Fusková: BEZEJMENNÝ
„Je jako oni,“ řekla mu.
„Ale má v sobě také naší krev,“ oponoval ji, „i když vypadá, jako oni. Možná je to výhoda. Možná ne.“ podíval se na ni. „Měl by se vrátit k nám. Měli bychom mu dát možnost, ať se rozhodne.“
„A když se rozhodne zůstat s nimi?“
„Bude to jeho volba. S tím my nic nezmůžeme. Ale než se rozhodne, je tu naděje. Naděje pro nás.“ zdůraznil.
„Nejsem si tím jistá, jestli je to dobrý nápad…“
„Také si tím nejsem jist,“ přerušil ji, „ale poslední dítě, které se zde narodilo, se narodilo slepé.“ zdůraznil a dodal: „Také má v sobě jejich krev a nevadilo ti to. Kromě toho, a na to nezapomínej, může to být jeho syn. Může nám být užitečný.“
„Dobrá, zařídím to. Dám vědět do Saje.“ řekla po chvíli mlčení. Pořád si ale nebyla jistá, zda postupuje dobře.
