Z této lekce měl vždy špatný pocit. Nauka o kamenech mu nešla. Připadal si jako hlupák. V ruce kámen, studený a tvrdý. Položil ho před sebe a do ruky vzal další. Lišil se barvou, velikostí i strukturou, ale co s tím dělat dál, to nevěděl. Pak uslyšel za sebou kroky. Otočil se. Otočil se se strachem, učitel byl přísný.
Kráčela pomalu k němu a holí sledovala místo před sebou. Našlapovala tiše, i když její chůze postrádala onu jistotu vidoucích. Vstal a šel k ní. Srdce mu začalo bušit na poplach, kolem žaludku měl divný pocit, který zneklidňoval – příjemný i nepříjemný. Chytil ji za ruku.
II. Je možné změnit tradici – vyměnit ji za jinou, ale chce to čas
„Buď pozdravena, Imachet.“ řekl ji a ona se usmála. Podivil se, co zde dělá. Místo Ctihodných bylo v chrámu, alespoň si to myslel.
„I ty buď pozdraven, Achboinue,“ tiše pozdravila. „Přišla jsem ti pomoci.“ odpověděla na nevyřčenou otázku.
„Jak…?“ zeptal se a nedopověděl. Vždyť byla slepá, nemohla vidět strukturu kamene, jeho barvu. Jak by mu mohla pomoci?
Vzala jeho dlaň a přitiskla ji na kamennou stěnu. Teplo její dlaně ho zneklidnilo, ale přál si, aby ten dotek trval co nejdéle.
„Vidět se dá i jinak, než je očima.“ řekla. „Zavři oči a poslouchej, jak k tobě kámen promlouvá.“
Neochotně uposlechl jejího příkazu. Stál s rukou přitisknutou o zeď a nevěděl co si počít. Pomalu sunula jeho ruku po kameni. Začínal cítit strukturu kamene i malé prasklinky v něm. Vzal si na pomoc i druhou ruku. Hladil kamennou zeď a zdálo se mu, že je najednou její součástí. Čas se zastavil. Ne, nezastavil, jen se zpomalil, hodně zpomalil.
„Už slyšíš?“ zašeptala.
„Ano.“ odpověděl ji stejně tiše, aby nepřehlušil ten tichý šepot srdce zdánlivě mrtvé hmoty.
Pomalu ho odtáhla od stěny a holí hledala na zemi kameny, které tam odložil. Posadila se a rukou mu dala pokyn, aby usedl vedle ní. Vzal do ruky kámen. Bílý, lesklý, skoro průsvitný. Zavřel oči. Jeho prsty začaly pomalu přejíždět po kameni. Měl jinou teplotu, struktura byla také jiná. Cítil pevnost kamene, hladkost i uspořádání jeho krystalů. Pak ho poslepu odložil a vzal do ruky další. Tento byl teplejší a měkčí. V duchu pronikl do struktury tohoto kamene a cítil jeho křehkost.
„To je úžasné.“ zašeptal a obrátil se k ní.
„Říkala jsem ti, že vidět se dá i jinak.“ zasmála se. Pak zvážněla a natáhla k němu svou ruku. Hledala obličej. Pomalu přejížděla prsty po tváři, jakoby si chtěla zapamatovat každý detail. Jakoby chtěla poznat každý záhyb i sebemenší vrásku na jeho tváři. Zavřel oči a vychutnával ten jemný dotyk. Srdce se mu rozbušilo a v hlavě mu začalo šumět. Pak odešla stejně tiše, jako přišla.
Přišla, aby se s ním rozloučila. Věděla, že její čas se naplnil. Věděla, že čas, který přijde, bude jeho časem. Časem dítěte, které nemá jméno a přála mu štěstí. Došla až k oltáři. Ruce položila na kamennou desku a vnímala strukturu kamene. Žula. Tady ji uloží. Tady on uloží její tělo. Nějak ji to uklidnilo. Ale vzápětí uviděla jiné obrazy. Obraz, jak její tělo přenášejí z místa na místo až skončilo pod zemí, v rohu nějakého labyrintu. Nerozuměla tomu výjevu. Přitiskla si své malé dlaně na tváře a snažila se vybavit si jeho obličej. Obličej dítěte, které nemá jméno a jehož úkol neznala. Věděla ale, že je schopen ho splnit.
„Kdo jsou ty za velkou bránou?“ zeptal se starce.
„Jsi příliš zvědavý,“ řekl mu a usmál se. „Všechno chce svůj čas. Ty teď ten svůj využívej na zadané úkoly. Uč se! To je teď nejdůležitější.“ podíval se na něho a pokýval hlavou. „I když si myslíš, že ne,“ dodal.
Zanechal ho v zahradě. Zase mu neodpověděl. Na všechno musel přicházet sám. Měl vztek. Rukama se opřel o stůl a zaťal zuby. Zvědavost jim lomcovala a cítil se hrozně. Pak se uvolnil a narovnal. Vzal papyrus a začetl se do něho.
Ze spánku ho vytrhl lomoz. Vyskočil z postele a utíkal chodbou ke dveřím starce. Ten byl už oblečený, v ruce třímal zbraň.
„Pospěš si.“ zakřičel na něho a odklopil desku na podlaze. Strčil ho dovnitř. „Pospěš si! Utíkej!“ přikázal mu a tak se snažil co nejrychleji slézat po příčkách žebříku. Utíkali chodbou, v ruce jen pochodeň, která byla připravena u vchodu do podzemí. Světlo bylo slabé a viděli jen pár kroků před sebe. Tušil, kam běží. Srdce mu bilo na poplach. Za zády slyšel sípavý dech starce. Zpomalil.
„Běž sám.“ řekl mu. „Už je to blízko. Musím si odpočinout.“ hlasitě dýchal a levou ruku měl přitisknutou k hrudi.
Utíkal. Utíkal, co mu síly stačily. Teď už věděl, kde je. Za zatáčkou uvidí bránu. Doběhl za roh a zastavil se. Brána byla vyražena. Obrovské dveře ležely na zemi. Opět se rozběhl. Vběhl dovnitř a uviděl ji. Malé tělíčko leželo na zemi a nevidoucí oči byly zality krví. Už nedýchala. Vzal její malé tělo do náruče a odnášel ho tam, odkud ji poprvé viděl přicházet. Odněkud zdáli slyšel lomoz zbraní, ale zdálo se mu teď důležitější, najít ji důstojné místo, kam by ji uložil.
Vešel do místnosti vykládané bílými kameny. Těmi kameny, jejichž strukturu už znal. Byly tvrdé, hladké a chladivé. Položil ji na velkou desku, pod sochou Bohyně, jejíž jméno neznal. Pak se vydal po zvuku.
Překračoval mrtvá těla mužů a vyhýbal se rozházeným obřadním předmětům. Spěchal. Slyšel zvuky boje, cítil strach těch, co bojovali někde uprostřed spleti chodeb. Konečně byl na místě.
Popadl těžkou stříbrnou mísu a použil ji jako štít. Nějaká žena mu podala meč. Zapojil se do boje. Odrážel rány nájezdníků a snažil se krýt. Snažil se vnímat pokyny dalších žen, které mu ukazovaly, aby pomalu ustupoval. Nechápal proč, ale podřídil se. Snažil se dostat tam, kam mu ukazovaly. Snažil se očima najít svého učitele, ale nedařilo se mu to. Zneklidnilo ho to. Konečně se dostal mimo prostory vyhrazené svatyni. Tam čekali ostatní, ozbrojení něčím, co neznal. Něčím, z čeho vycházely paprsky, které zabíjely jako dech Sachmety. Mrtvých těl těch, kteří je napadli, přibývalo a zbytek se dal na útěk. Bitva byla vyhrána. Vyhrána, ale za cenu mnoha předčasně ukončených životů na obou stranách. Cítil úlevu těch, mezi kterými pobýval, cítil i jejich bolest nad těmi, kteří odešli na druhý břeh – do Duatu. Bolest tak velkou, že mu sevřela srdce tak, že nemohl dýchat.
Snažil se najít učitele, ale neviděl ho. Obrátil se a utíkal zpět. Zpět do prostor chrámu, aby ji našel. Měl strach. Ženy se snažily zabránit mu ve vstupu, ale nevnímal je. Odstrčil jednu z nich a běžel, jako o závod. Proběhl uličkami, až se dostal tam, kam položil tělíčko slepé dívky. Stále ještě ležela na oltáři a nad ní se skláněly, za doprovodu zpěvu, ženy. Tento rituál neznal. Doběhl až k nim a naklonil se nad tělem. Chtěl se s ní rozloučit. Spatřil údiv žen i snahu mu zabránit přiblížit se k oltáři, ale ta v modrém, ta, která si ho dala tenkrát zavolat, když přijel, je zarazila. Sklonil se nad mrtvé tělo. Vypadala, jako když spí. Položil dlaň na její čelo a do očí mu vstoupily slzy. V hlavě mu šumělo a zdálo se mu, že jeho srdce přestalo bít. Chytil její dlaň a lehce si ji přejel po obličeji. Jemnost a teplo její dlaně byla ale ta tam.
Zpěv utichl a ženy ustoupily. Vzal ji do náruče. Zdála se být těžká. Nevěděl, kam jde, ale něco v něm ho táhlo dovnitř labyrintu jeskyně. Koutkem oka zahlédl, jak velekněžka rukou dává pokyn ostatním k tomu, aby zůstaly stát. Potom se k němu připojila.
S očima zalitýma slzami šel pomalu kupředu. Cestu skoro nevnímal, nechal se řídit svým instinktem. Něco v něm mu ukazovalo cestu, kterou neznal. Chvíli se mu zdálo, jakoby vedle něho šla kněžka Tehenut, obrátil hlavu, ale uviděl jen tu velkou v modrém, jak ho sleduje svýma zelenýma očima. Cíl cesty se blížil. Cítil to. Srdce se rozbušilo, zrak se zaostřil.
Jeskyně byla skoro kruhová, krápníky visící se shora vytvářely podivnou výzdobu místnosti a skoro se dotýkaly čtvercového žulového stolu. Tam ji položil. Malé studené tělíčko, pro které byl stůl příliš velký. Pak odstoupil. Svlékl vše, co měl na sobě a ponechal si jen bederní roušku a omyl své tělo v prameni, který stékal ze skály. Osušil se a začal pomalu svlékat mrtvé tělo slepé dívky. Modrá mu předložila nádobu s obřadní vodou. Za doprovodu posvátných formulí, pak smýval z jejího těla vše, co by znesnadnilo její cestu k poslednímu soudu. Zapálil posvátné ohně a vhodil do plamenů vonné byliny. Zatímco ta v modrém odcházela, on se postavil za hlavu Imachet a začal odříkávat posvátná slova na cestu mrtvým. Slova pro Ba malé slepé dívky, aby našlo cestu k Reově sluneční bárce. Zůstal sám. Čas se zastavil.
„Porušil náš rituál, Meni.“ řekla rozzlobeně.
„V této chvíli se mi nezdá moudré na něm trvat.“ řekl ji a zamračil se. „To mi starosti nedělá. Spíše by ses měla zajímat o to, jak nalezl cestu tam, kde kromě Vás Ctihodných Hemut Neter, ještě nikdo nevkročil.“ Do mysli se vloudila ona známá pochybnost o tom, zda on je ten pravý. Zda je to ten, o němž hovořilo proroctví a zda je synem potomků Hora a Sutecha. Ta pochybnost se nedala potlačit. Smrt malé slepé dívky, sedmé z Hemut Neter, té která měla dar vidění, tuto pochybnost ještě více vybudila. Jenže nic nebylo tak jednoduché. Ti, kteří napadli jejich město, byli Sanachtovi lidé a je docela možné, že je napadli proto, že ukrývají chlapce. I když pravděpodobnější bylo, že důvodem vpádu byla jeho lačnost po starých technologiích.
Na to nepomyslela a vyděsilo ji to. Vyděsilo ji to více než to, že je napadli, že našli jejich město. Potom si vzpomněla. Vzpomněla si na to, jak děvčátko nedokázalo odpovědět na některé jejich otázky. Uvědomila si, že to muselo vědět. Proč nic neřeklo? Třeba se tomu dalo zabránit.
„Jsme směšní ve svých sporech.“ řekla mu a položila ruku na jeho rameno. „Omlouvám se,“ dodala.
„Tady zůstat nemůžeme,“ řekl ji a podíval se na ni. Nechtěl riskovat další vpády a jistotu o jeho identitě neměl. Co když přece je ten pravý…
„Vím,“ odpověděla a zamyslela se. Najednou si uvědomila svou únavu. Najednou si uvědomila, co vše je ještě čeká. „Musím si odpočinout,“ řekla tiše. „Musíme najít nějaké řešení,“ dodala s důrazem.
„Nechám ti připravit pokoj,“ řekl ji, ale ona zavrtěla hlavou.
„Musím se vrátit. Musím je uklidnit.“ dodala a odcházela.
Najednou mu došlo, že zestárla. I Meni už je starý. Zbylo jen pár těch, kteří si pamatovali… Přecházel po místnosti a uvažoval nad tím, jak mohli Sanachtovi lidé zajít až sem. Situace se zdála kritická. Horní zemi ohrožovali čím dál tím více svými nájezdy. Ti z Iunu to nezvládli – nebo lépe řečeno, vymklo se jim to z rukou. Místo stability a ochrany nastoupil chaos a zmar. Sanachtovi lidé ničili vše, co se dalo. Zničili i již tak zničený Mennofer. Zničili Sajský chrám i záznamy z doby před Velkým kataklyzmatem. Zničili vše, co ještě zbylo včetně chrámů předků. Prozatím ještě nenapadli Iunu, ale věděl, že to bude jen otázka času. Sanacht neodolá. Tajemství Hut-Benbenu je pro něho příliš lákavé.
Pokračoval v práci. Nožem udělal řez a vyňal vnitřnosti včetně srdce. Potom si uvědomil, že chybí kanopy. Odložil vnitřnosti na mísu, omyl je a obložil natronem. Omyl si ruce i tělo ve studené vodě pramene. Kolem těla si ponechal jen bederní roušku a bílým pláštěm zakryl tělo mrtvé slepé dívky. Vyšel z jeskyně.
Nepřemýšlel nad cestou. V duchu si dělal seznam věcí, které bude potřebovat. Došel až k místnosti s bohyní. Tam našel všechny věci – i ty, na které zapomněl. Ležely řádně uložené na vozíku, zakryté modrou látkou.
Táhl za sebou vozík, jak nejrychleji to šlo. Je třeba pokračovat v práci. Je třeba připravit ji na cestu na druhý břeh. Pak si uvědomil, že oni jsou na onom druhém břehu Itery.
Oči měl oteklé únavou a měl hlad. Přesto nechtěl zanechat práce.
Zjevila se za ním jako duch. Lekl se.
„Nechtěla jsem tě vylekat,“ řekla mu. Tělo děvčátka bylo přikryté. Všimla si i znaménka ve tvaru volavky na jeho rameni. Přesvědčila ženy, že je dobré, aby udělal to, co sám považuje za nutné. Nebylo to lehké, ale nakonec je přesvědčila. Ony těla nebalzamovaly. Měly jiný rituál. Ale děvčátko nebylo čisté krve a tak nakonec přivolily. „Přišla jsem ti nabídnout pomoc, ale neumíme to co ty a proto se nebudeme zlobit, když odmítneš.“
Zamyslel se. Jednal automaticky, tak jak ho to naučili v chrámu, tak jak se mu to zdálo správné. Neuvažoval nad tím, že by je mohl svým jednáním popudit. Teď mu to došlo a došlo mu, že nabídnutá pomoc je musela stát hodně úsilí. Zvláště ji.
Přikývl na znamení souhlasu. Mluvit už únavou nemohl.
„Pojď, najíš se a odpočineš si. Pak vybereš své pomocnice. Muži do tohoto prostoru nesmí.“ dodala na vysvětlenou.
Spánek mu pomohl. Zdálo se mu, že má hlavu opět čistou a schopnou rychle myslet. Odešel do lázně, aby umyl své tělo a oholil si hlavu, s ochlupením si starosti dělat nemusel, žádné ještě neměl. Nechtěl mít na těle nic, co by mohlo zachytit mrtvolné bakterie. Začal s očistou. Spěchal, protože nevěděl, kdy pro něho přijdou. Spěchal, protože první etapa práce ještě nebyla skončena.
Vstoupil do jeskyně. Rozhlédl se. Po boji nebylo ani památky. Mrtvá těla byla odklizena. Dveře byly na svém místě. Jen u srdce ho bolelo, když si vzpomněl na malou slepou dívku. Usedl na místo, kde ji našel a v duchu odříkával modlitbu za mrtvé. Potom vstoupilo šest žen, od nejmladší po nejstarší.
Pozorně si je prohlížel. Došlo mu, že jedna chybí – ta která ležela na čtverhranném žulovém stole a srdce se mu opět sevřelo.
„To je on, Maatkare?“ zeptala se jedna a přistoupila k němu.
Bylo mu to nepříjemné. Prohlížely si ho a on měl pocit, že tu ztrácí drahocenný čas.
„Buď trpělivější, Achboinue,“ řekla mu káravě ta nejstarší a položila mu ruku na rameno. „Souhlasili jsme s tím, že ti pomůžeme, i když jsi porušil většinou zákonů Příbytku akácie, i když jsi vstoupil do Džeser Džeseru, kde je přístup povolen jen Imachet – zasvěceným ženám.
Zvedl hlavu a podíval se na ni. „Omlouvám se,“ řekl tiše, „nechtěl jsem porušit vaše zákony a rituály…“ dodal.
„To víme,“ řekla mu, „ale nevíme, co od nás očekáváš. V čem ti můžeme pomoci.“ usedla na zem se zkříženýma nohama a vyzvala ostatní, aby učinili totéž.
Snažil se jim vysvětlit jednotlivé postupy, nutné k tomu, aby tělo slepé dívky bylo připraveno k pouti na druhý břeh, aby její Ka nebylo zapomenuto a Ba uspokojeno, aby se její zářivá duše mohla připojit k průvodu mocného Ra. Snažil se vysvětlit i to, proč se mu to zdá tak důležité, ale nedařilo se mu to. Mlčely a poslouchaly, ale on cítil ve vzduchu více nesouhlasu než ochoty mu pomoci. Skončil svou řeč s tím, že neobstál a bál se, že mu nedovolí práci dokončit. Sklonil hlavu a zavřel oči. Cítil se vyčerpaný.
Ženy vstaly a odešly. Ještě jednou pohledem zavadil o místo, kde našel její tělo. Vstal a odcházel, aby dokončil svůj úkol. Zbývalo mu jen šedesát osm dní.
„Je to absurdní,“ řekla Chentkaus.
„Je to nezvyklé,“ oponoval ta nejstarší. „Neodsuzuj aprioriněco, co neznáš i když je to nezvyklé.“ Pro chlapce je to důležité, a že my nevíme proč, ještě neznamená, že je to špatné.“
„Sedmdesát dní – to je dlouhá doba. Příliš dlouhá na to, abychom se mohly uvolnit od svých úkolů.“ řekla ta, která byla ochránkyni slepé dívky. „Musíme za ni najít do úplňku náhradu. Musí nás být sedm,“ vzdychla. „Musíme také, Nihepetmaat, začít hledat nové, bezpečnější místo.“ řekla té nejstarší.
„Ano, čeká nás hodně práce. Ale zapomínáte také, že se musíme důstojně rozloučit s jednou z nás, Maatkare. Tebe z úřadu uvolnit nemůžeme, jsi naše ústa a svůj úkol znáš. Stejně tak Chentkaus – zorganizovat všechno k přesunu je teď důležitější než všechno ostatní.“
„A sedmá? Je třeba vybrat sedmou,“ řekla Achnesmerire.
„To počká,“ řekla ji Nihepetmaat, „sama dobře víš, že do úplňku to nestihneme. Už i ona byla kompromis. Nebyla čisté krve, a přesto jediná z nás měla dar vidění. Byla naše oči, i když byla slepá. Ona ho vybrala a zřejmě věděla proč.“
„Souhlasím,“ přikývla Achnesmerire, „půjdu tedy já.“
„Zastoupíš mě, Neitokret,“ řekla nejstarší.
Neitokret přikývla a gestem umlčela všechny případné připomínky.
„Proč ta zaříkávání?“ zeptala se Achnesmerire a podala mu nádobu s olejem.
Doodříkal formuli a podíval se na ni. „Čas, paní. Odměřuje čas a připomíná postup. Melodika formule usnadňuje zapamatování si toho, co a v jakém poměru mísit, jak postupovat. Její délka pak určuje čas k mísení. Jiný postup, jiný čas a naše práce by byla k ničemu.“
„Zní to spíše jako modlitba.“ řekla Nihepetmaat a podala mu přísady do oleje.
„Pomůcka.“ zasmál se nad jejich neznalostí, nad tím, co se mu zdálo samozřejmé. „A také trochu ochrana před tím, aby naše umění nebylo zneužito nepovolanými – proto se předává jen ústně. Některé přísady by dokázaly zabít člověka. Mrtvému tělu neublíží,“ dodal a pokračoval v práci.
Oběma ženám začínaly dorůstat vlasy, které jim oholil, když přišly, aby mu pomohly. Přestaly protestovat, když jim vysvětlil zásady, které je nutno dodržovat ve styku s mrtvým tělem. Nyní už nebezpečí nehrozilo. Práce se chýlila ke konci. Olej byl smíchán a tak se pustil do natírání těla. Začal od nohou. Achnesmerire ho chvíli pozorovala a pak začala natírat druhou. Pozoroval ji. Dělala to dobře a tak ji ponechal nohy a přešel k rukám. Ukázal Nihepetmaat co dělat. Chvíli si odpočine.
Usedl vedle pramínku stékajícího ze skalní stěny a zavřel oči. Ocitl se v prostorách svého chrámu. V duchu procházel všemi jeho zákoutími a hledal Chasechemveje. Snažil se předat všechny obrazy, které si vybavil. Tělo mrtvé dívky, scény z boje, rozmluvu s kameny…
„To nesmíš,“ tiše mu řekla Nihepetmaat a přerušila jeho soustředění.
„Co?“ zeptal se s nevolí v hlase a otevřel oči.
„Nesmíš prozrazovat naši polohu. Ohrozil by si nás tím.“ V jejím hlase byl stín strachu u údivu.
„Sám nevím, kde jsem,“ řekl ji na to. Viděl její obavy a tak dodal: „Hledal jsem svého učitele. Když jsem odjížděl, byl nemocný. Neboj se paní Nihepetmaat, nedělám nic zlého.“ Vstal, aby zkontroloval dílo žen a aby pokračoval v práci. Nohy i paže začínaly dostávat barvu. Věděl, že až své dílo dokončí, slepá dívka bude vypadat jako živá. Jakoby jen usnula. Každý den stál nad jejím tělem a snažil se zapamatovat si každý detail jejího obličeje. Kreslil její tvář do písku a pak obraz mazal, protože se mu zdálo, že neodpovídá skutečnosti. Po každém svém nezdařeném pokusu stál s rukama opřenýma o kamennou desku stolu, zuby zaťaté a tělo napjaté jako luk. Lomcoval jím vztek nad svou neschopností. Pak ale žulový kámen začal promlouvat. Jeho tichý tepot zklidnil rozbouřenou duši a na tváři ucítil její malé dlaně, jak prozkoumávají jeho tvář. Do očí mu vstoupily slzy a on začal plakat. Na chvíli, ale jen velmi krátkou chvíli, byl zase jen malým opuštěným chlapcem, který se cítil tak sám. Rychle ten pocit potlačil.
„Skončili jsme,“ řekla jim Achnesmerire.
„I my jsme už takřka hotovy,“ informovala je Chentkaus, „sbalily jsme většinu věcí. Našly jsme místo k jejich umístění a můžeme začít s jejich přesunem.“
„A v čem je problém?“ zeptala se jich Nihepetmaat.
„V místě samém.“ odpověděla Neitokret. „Je dále než bychom si přály. Dál od našich a hodně daleko od Saje. Nějakou dobu budeme odříznuti od jejich světa.“
„A chlapec?“ zeptala se Chentkaus.
„Pojede s námi. V této chvíli by bylo velmi nebezpečné…“ zarazila se a větu nedopověděla. „Pojede s námi.“ dodala Nihepetmaat důrazně a vyšla z místnosti.
Tělo slepé dívky leželo v sarkofágu. On seděl vedle pramene, oči zavřené a zdálo se, že spí. Ale nespal. Celou tu dobu co pracoval na její poslední cestě, neměl čas přemýšlet nad tím, co se zde odehrálo. Kdo jsou, kde je a co se kolem děje. Nyní začaly myšlenky dorážet neuvěřitelnou silou a on nebyl schopen je utřídit. Zavřel tedy oči a začal počítat svůj dech. V duchu odříkával modlitby, v domnění že se tak zklidní. Rukou se dotkl amuletu na své hrudi. Ani to nepomohlo. Otevřel oči. Vstal a vlezl pod ledovou vodu pramene. Nechal ji stékat po těle. Poprvé od její smrti nechal volný průchod svému žalu naplno. Z očí mu kanuly slzy a mísily se s vodou pramene. Pak se obrátil ke skále a položil na ni ruce. Nechal své ruce ať vidí. Vnímal strukturu kamene.Vnímal, co s povrchem udělala tekoucí voda, jak kámen vyhladila a jak ho vyhloubila tam, kam dopadala. Poslepu, jen s rukama přitisknutýma ke kameni popošel dál a pak ještě dál. Zdálo se mu, že ucítil závan vzduchu. Nahmatal prasklinu. Potom otevřel oči. Na prasklinu, skoro neznatelnou, byla čára příliš rovná. Zatlačil na kámen a ten se otočil.
Uvnitř bylo světlo. Světlo sice slabé a spousta věcí, které viděl poprvé v životě a jejichž účel mu nebyl znám. Prostor před ním se podobal obrovskému tunelu s hladkými stěnami. Tunel se stáčel v dálce doprava a tak šel, zvědavý, kam ho cesta dovede. Tunel tu musel být už dlouho, podle prachu pokrývající stěny i podlahu z velkých kamenných bloků. Šel dlouho, spěchal. Spíše tušil, než věděl, že se dostal někam, kam neměl, a proto pospíchal. Na hlavní tunel se napojovaly menší tunely. Těch si teď nevšímal. Na zemi v prachu uviděl řadu šlápot. Zpozorněl. V dáli uviděl světlo, tam někde musel být východ ven. Najednou mu cestu zastoupila jedna z nich. Dívala se na něho s údivem a neschopna slova. I on se prudce zastavil, pak vzal z jejích rukou skříňku a zeptal se: „Kam s ní, paní?“
Vzpamatovala se: „Pojď za mnou.“ řekla a zabočila do postranní chodby. Před dveřmi se zastavila, vzala skříňku a podívala se na něho: „Dále už půjdu sama.“ Zmizela za dveřmi.
Chvíli ještě stál a pak pokračoval v cestě hlavním tunelem ven. Toužil vidět celou stavbu zvenčí. Chtěl vědět, jak vypadá a zda se podobá stavbám, které znal či stavbám ze svého snu.
„Jak mohl najít cestu?“ zeptala se Neitokret. Otázka byla spíše určena jí samé než ostatním, které se narychlo sešly.
Ostatní se na ni podívaly, jakoby čekaly odpověď, anebo proto, že Neitokret málokdy něco řekla. Mlčely. Všechny si uvědomovaly, že časy se mění. Všechny byly unaveny.
„Ne, nemohl o tom vchodu vědět. Musela to být náhoda.“ dodala s jistým důrazem, ale vyznělo to, jakoby chtěla přesvědčit sama sebe.
„Trochu moc náhod najednou.“ řekla zamyšleně Meresanch.
„Jak to myslíš?“ ozvala se Maatkare podrážděně.
Meresanch zavrtěla hlavou. Nechtělo se ji vysvětlovat něco, co sama neměla utříděné. Co jí samé ještě nebylo tak úplně jasné. Co ji jasné bylo, bylo to, že časy se změnily. Že jejich čas, i když se snažily, seč mohly, se chýlí ke konci. Možná to věděla i ona – malá slepá dívka. Pokud věděla více, než jim řekla, už se to stejně nedozví.
Kolem se rozhostilo ticho. Těžké ticho. Bylo slyšet dech každé z nich.
„Teď už to není jen naše věc,“ řekla do ticha Nihepetmaat, „promluvím s Menim a pak uvidíme.“
Seděl v zahradě a přemýšlel, proč si ho dal stařec zavolat. Z chování žen nebylo úplně jasné, zda se něčím provinil či nikoli. Přesto měl obavy. Měl také spoustu otázek a bál se, že mu na ně stařec neodpoví. Chtěl vědět něco o tom, co viděl. Chtěl vědět více o městě z kamene tam nahoře, chtěl vědět, k čemu slouží věci uvnitř tunelu i uvnitř hlavní budovy kamenného města. Napětí uvnitř stoupalo a stařec nešel.
Uvažoval nad tím, jak se město dole změnilo za dobu, co se věnoval svému úkolu. Nyní se podobalo spíše vylidněné pevnosti. I na lidech, kteří zde ještě zbyli, bylo znát, že jsou ostražití a že se ještě nevzpamatovali z útoku, který prožili. Když sem přišel, bylo město oázou klidu a míru. Teď už ne. Vládlo tu napětí a strach. Strach, který na něho dorážel ze všech stran a narušoval jeho soustředění, přenášel se na něho a on mu nemohl nikam uniknout. Nenáviděl ten pocit.
Chodila po pokoji a přemýšlela. Už týden po jejich rozhovoru nemohla najít svůj vnitřní klid, ať dělala, co dělala. Možná měl pravdu. Možná měl pravdu i v tom, že je třeba opustit staré a začít jinak. Situace byla déle neudržitelná – to si uvědomovala už poté, co zastavili povstání těch ze země Kuš, ale tenkrát si to nechtěla přiznat. Stejně jako si nechtěla přiznat stoupající počet bojů mezi Jižní a Severní zemi. Možná to opravdu bylo tím, že Nebuithotpimef se jim příliš podobal – už jenom svou velikostí. Možná je opravdu nejvyšší čas něco změnit a konečně se smířit s tím, že jejich vláda skončila Velkým kataklyzmatem. Najednou si uvědomila, že vymírají. Délka jejich života se zkrátila, děti už se nerodí. Znalosti uchovávané v chrámech a archívech jsou z velké části zničené, aby se nedostaly do rukou Sanachta.
Strach vystřídala zvědavost. Seděl uprostřed velkého ptáka a díval se svrchu na zem. Ten let se podobal letu ze snu. Skoro nevnímal slova starce – ale jen skoro. Bude nad nimi přemýšlet až potom. Viděl, jak Slunce zapadá a jeho paprsky začínají červenat. Velký pták se začal blížit k zemi. Sevřel se mu žaludek, když viděl, jak se zem přibližuje. Bál se nárazu, ale ten se nekonal. Velký pták se zastavil a přijel k němu obrovský brouk, který ho odtáhl někam dovnitř chrámu. Konečně byl někde, kde to znal – anebo se to alespoň trochu podobalo tomu, co znal. Nohy se mu mírně třásly, když vstoupil na pevnou zem, ale ze srdce mu spadl kámen.
„Nemluv a neptej se,“ řekl mu stařec, když vcházeli dovnitř. Kývl na znamení souhlasu, ale spokojený nebyl. Měl tolik otázek a ptát se nesměl. I když si vzápětí uvědomil, že většina otázek, které mu kladl, stejně zůstávala bez odpovědí.
„Nežiješ mezi nimi, tak nesuď!“ hlas, který slyšel, zněl hněvivě. Slyšel také nervózní přecházení po místnosti.
„Nesoudím.“ řekl mu klidně stařec. „Jen se ptám, zda bylo nutné již zabít 48 tisíc a zda se tomu nedalo předejít? Toť vše.“
Na chvíli se rozhostilo ticho a Achboinu usoudil, že teď je ten pravý čas, aby vstoupil. Prozatím ho ještě neviděli, prozatím ho ještě skrývalo vysoké sloupoví.
„Promiň,“ řekl ten, jehož hlas neznal. „Víš, uvažoval jsem nad tím dost dlouho. Uvažoval jsem, kde se stala chyba. Nejdříve jsem dával vinu těm ze Saje, ale domnívám se, že ani ty nemohly udělat více.“ odmlčel se: „Říkal jsem si, zda nepostupujeme příliš rychle, zda nemáme příliš vysoké nároky na ty ze severu, ale i ústupky se dají dělat jen po určitou mez. Pak už ne. Zničení starých chrámů, hrobů předků – jakoby chtěl vymazat celou naší historii. Zabránění přístupu k dolům mědi… Nakonec se obrátil i proti těm ze Saje a výsledkem bylo zničení celé knihovny. Všechny záznamy, vědomosti ještě neutříděné, sahající do hlubin času i do budoucnosti, skončily v plamenech.“ poslední větu skoro řval, ale pak, po krátké pauze, pokračoval: „Podívej se, svůj úkol jsem splnil. Kromě toho to nejsou jen vnitřní rozpory. Útoky zvenčí jsou také čím dál tím častější a čím dál tím ničivější. Dokázali zničit vše, co ještě zbylo. Málem zničili i Iunu. Vybili celá města i s těmi, co ještě znali…“
Stařec chtěl ještě něco říci, ale v tom ho uviděl. Gestem přerušil řeč neznámého muže a vyzval Achboinua, aby přistoupil blíže.
„To je on?“ zeptal se starce muž a začal si ho prohlížet. Muž byl zraněný. Pravou ruku obvázanou, na tváři ještě nezhojený šrám.
Achboinua nepřekvapilo, že si ho prohlíží. Zvykl si. Přemýšlel, odkud toho muže zná. Ten muž byl skoro stejně velký, jako stařec, jako lidé z podzemního města a přesto se nemohl zbavit dojmu, že ho už někde viděl. Pak si vzpomenul. Vzpomenul si na dobu, kdy ještě pobýval ve svém chrámu. Připomněl si tu tvář a poklekl před tím, který vládl této zemi. Muž se rozesmál. Smál se tak, až mu z očí tekly slzy. Achboinu byl na rozpacích, pak ale ucítil starcovu ruku na svém rameni. Muž se přestal smát, sklonil se a podal mu zdravou ruku, aby mu pomohl vstát.
„Promiň,“ řekl omluvně starci, jehož tvář zůstala vážná, „nečekal jsem dítě a nečekal jsem tuhle reakci.“ Pak zvážněl, ještě jednou se podíval na Achboinua a pak na starce. „Ne, to nepůjde. Tady by nebyl v bezpečí. Je ještě příliš mladý. Bylo by to příliš nebezpečné v této situaci. Snad později. Až dospěje.“
„S námi také nebude v bezpečí. Nájezdy na město se začaly stupňovat a jsme nuceni část věcí přemístit do hor na Jih. Je nás málo a nevím, jak dlouho město udržíme.“
„Co je na něm tak zvláštního?“ zeptal se faraón. „Vypadá spíše jako oni.“
„Kdyby zůstal nějaký čas tady v chrámu… odmlčel se. Mohl by se dál učit“, řekl mu a potlačil pochybnost o chlapcově identitě. Prozatím, říkal si v duchu, nechám věcem volný průběh.
„Nedoporučuji,“ odpověděl mu. „Nedoporučuji,“ ještě jednou zdůraznil. „Nedůvěřuji jim. I tady je dost ze Severu a i tady přestává být bezpečno.“ Pak si všiml ochranného amuletu na krku chlapce. Sehnul se a vzal ho opatrně do dlaní. Mlčky si prohlížel sokola, pak ho vrátil na chlapcovu hruď: „Také byl mým učitelem,“ řekl a podíval se mu do očí.
Achboinu se díval do očí vládce a najednou mu došel smysl těch slov. Zavalila ho vlna strachu. „Byl?“ nesměle se zeptal. „Co je s ním?“ Zdálo se mu, že se nohy pod ním podlomí.
„Byl.“ řekl Nebuithotpimef. „Teď už je na druhém břehu. Byl to velký muž. Velký svým srdcem i svou moudrostí.“ dodal. „Zničení chrámu bylo také jeho dílo,“ dodal hněvivě k starci, když si uvědomil, že i tam Sanachtovi lidé zasáhli.
„Dovol mi odejít, pane.“ Hrdlo měl stažené bolestí a slova byla pronesena skoro neslyšně. Achboinu vyšel z místnosti a rozplakal se. Plakal nad smrtí toho, který mu byl skoro otcem. Plakal nad tím, že zmizelo poslední pouto s těmi, které znával i nad tím, že nikam nepatří. Pro ty Velké, mezi kterými se ocitl, byl cizí. Ti se na něho dívali jako na exotické zvíře. Zemřel Chasechemvej, mrtvá je i malá slepá dívka. Cítil se sám, zoufale sám. Plakal dlouho, tak dlouho, až zmožen pláčem a smutkem usnul.
„Co je na něm tak zvláštního?“ zeptal se ještě jednou faraón starce.
„Možnosti.“ odpověděl mu. Všichni si uvědomovali, že jejich doba skončila. Všichni si uvědomovali, že jsou poslední. Že když se Země změnila, přežili jen ti, kteří byli schopni se přizpůsobit. Ale svou cenu zaplatili. Věk, kterého se dožívali jeho předci, se zkrátil a krátí se stále, děti se nerodí – mutace způsobené tím, že porušili Maat Země, jsou generaci od generace větší. Staré vědomosti jsou pomalu zapomínány a to, co zbylo – co se dalo ještě zachránit, se pomalu, ale jistě rozpadá. A co bylo nejhorší, bojovali už i sami mezi sebou. Každý z nich chránil své teritorium. Všichni si to uvědomovali, ale nemluvili o tom. Báli se.
„Má opravdu naší krev?“ zeptal se ho.
„Ano, asi tolik co ty.“ odpověděl stařec, ale myšlenkami byl jinde. Pak vzhlédl k němu a uviděl strach.
„Vybrali ho ti z Iunu?“otázal se starce.
„Ne!“ odpověděl mu. Chvíli bylo ticho. Pozoroval tvář muže před sebou. Neuhnul pohledem a tak se ticho změnilo v tichý boj. Ale Meni nechtěl bojovat. „Je to složitější, než si dokážeš představit. To my ho chráníme před těmi z Iunu, alespoň do té doby, než budeme mít jasno.“
„V čem jasno?“ V jeho hlase byla znát nespokojenost.
„V něm i v nich.“ řekl nejasně a dodal: „Ty snad víš, kdo z nich je spolehlivý?“
„Chlapec nebo kněží z Iunu?“ zeptal se ho jízlivě.
Neodpověděl mu. Dlouze se na něho zadíval a přemýšlel nad tím, zda tentokrát vybrali dobře. Zda ho dobře připravili. Viděl toho víc než dost, možná až moc. Jenže je to právě ta moc, která ho může změnit tak, jako změnila Sanachta. V tom případě to, co ví, by se stalo nebezpečnou zbraní v rukou dítěte.
„Je pryč dlouho.“ řekl faraón a odvrátil tvář ke dveřím. Byl vyčerpaný rozhovorem s ním i zraněním, která utržil. Hledal záminku, jak hovor ukončit a proto šel hledat chlapce.
„Vstávej, hochu.“ řekl mu a jemně jím zatřásl. Plášť se sesul z jeho ramen a odhalil znaménko ve tvaru volavky. Nebuithotpimef zbledl. Pak se v něm zvedla vlna nevole.
Achboinu rozmrzele otevřel oči.
„Pojď, chci, abys byl přítomen naší rozmluvě.“ řekl mu příkře a posla ho do sálu. Snažil se uklidnit. Pocity vzteku i lásky se střídaly v šílené rychlosti. Opřel čelo o sloup a snažil se pravidelně dýchat.
Vešel do sálu. Muži z chrámu přinesli jídlo a položili je na připravené stoly. Achboinu si uvědomil, že má hlad. Žvýkal maso a poslouchal. Ještě nikdy nebyl přítomen takovému rozhovoru. Divil se, co všechno obnáší umění vládnout. Prozatím se setkal jen s životem v chrámu a ve městě. Nedokázal si představit, jak velká je země, kterou musí faraón spravovat. Slyšel o bojích, ale nějak se ho to nedotýkalo. Chrámy, zvlášť ty, jež stály stranou od měst, byly napadány jen zřídka. Sem tam se objevily vnitřní boje o moc, ale války šly většinou mimo ně. Pak si ale uvědomil, že i ten jeho stál daleko od severní země a přesto ho Sanachtovi vojáci vyrabovali.
„Co přesídlit na sever, blíže k deltě? Obnovit slávu Hutkaptahu.“ zeptal se stařec. „Možná by bylo lepší, mít své nepřátele na dosah.“
„A uvolnit hranici pro vpády cizáků?“ oponoval Nebuithotpimef. „Kromě toho zapomínáš, že právě odtamtud nás ti ze severu postupně vytlačovali stále výše. Cesta zpět není tak jednoduchá, jak si myslíš.“
„Ctihodná Nimaathap,“ řekl Achboinu a zarazil se. Očekával trest za to, že skočil do hovoru obou mužů, ale ti se na něho podívali a čekali, až větu dořekne. „…je ze Saje. Je nejvyšší z Ctihodných Hemut Neter. Možná, že sňatky už nestačí. Boje jsou příliš vyčerpávající a oslabují. Pak schází síly proti cizím nájezdníkům. Možná je čas, aby pomohly ženy,“ odmlčel se. Vyschlo mu v krku trémou i strachem a tak se napil. „Ženy z delty i z jihu.“ dořekl a se strachem pohlédl na faraóna.
Oba muži se na sebe podívali. Mlčeli. Seděl a pozoroval je. Na jejich tvářích nebo rozladění a tak se uklidnil. Myšlenky se zdály být ostřejší a řadili se do jasného plánu. Sem tam byla ještě prázdná místa, ale ta se dala zaplnit. Nevěděl ještě jak, ale věděl, že je to jen otázka času a informací.
„Jak si to představuješ,“ zeptal se ho Nebuithotpimef, „ženy se do bojů nikdy nemíchaly. Mají jiný úkol. A zlomit tu bariéru nebude lehké.“
„On zná, nebo spíše tuší, úkoly žen. Trávil v jejich chrámu dost času.“ vstoupil do hovoru stařec. Nebuithotpimef se na chlapce s údivem podíval. Bylo vidět, že chce vědět více, ale stařec ho zarazil:
„Až jindy, teď ať to dopoví. Jeho Ib je čisté a neovlivněné učením a strachem o moc či z moci.“
„Bojem se nic nevyřeší. To je celkem jasné. Těch 48 tisíc mužů teď bude chybět jinde. Rychlá cesta neexistuje, pane. Ale postupně, bude-li připravena půda, je možno zasít nový začátek. V tom by mohly ženy pomoci. Je možné změnit tradici – vyměnit ji za jinou, ale chce to čas a chce to jejich spolupráci. Je třeba, aby chrámy spolu začaly spolupracovat a ne soupeřit. Je také třeba vybrat ty, kteří jsou spolehliví a to bez ohledu na jejich dosažené postavení. Pak se může začít s výstavbou. Ne uprostřed delty – to by bylo nebezpečné, ale v její blízkosti. Město toho, který spojil obě země dohromady poprvé, je příhodným místem. Toto gesto by bylo počátkem naděje. Vrátit Tameri její dřívější slávu a zároveň mít Dolní zemi pod kontrolou. Pouze postupně můžeš, pane, získat to, co jsi nezískal bojem.“
„A Horní země? Zůstane nechráněna před nájezdy…“
„Ne, je tam příliš mnoho chrámů a měst. Jde jen o to, posílit jejich zodpovědnost za svěřené území. Je tam většina těch…“ odmlčel se, protože nevěděl, jak jde pojmenovat. Nepatřil mezi ně, nepatřil ani k těm druhým. „…vašich lidí. Útoky z jihu jsou méně nebezpečné – prozatím jsme Núbijce zvládli, za to ke vzpourám tam dole, dochází dost často. Soudím tak z toho, co jsi zde řekl.“
Uvažoval nad jeho slovy. Pravdou je, že i on byl ovlivněn stereotypy. Neuvažoval nikdy o spolupráci s Hemut Neter, prozatím s nimi jen bojovali. Ne sice zbraní, ale bojovali s jejich příkazy z chrámů, s podmínkami, které ne vždy byly pro ně výhodné. Možná je to v tom, že se jejich role oddělily. Oni se snaží jít dál, ale ony chrání to, co bylo. Ony nerady pouštějí někoho do svého prostoru. Bojí se, že vědění by mohlo být zneužito. Zneužito tak, jako už mnohokrát. Vzájemné oklešťování se. Bránění svého. K ničemu to nevede. Země je stále rozdělena, i když mocenské nároky Sanachta byly prozatím odraženy, a jich je tak málo. Možná má to dítě pravdu, je třeba najít nové metody a jít jinou cestou, jinak nebude šance na přežití ani pro ně, ani pro ty druhé. No, každopádně ne pro ně.
„Byl jsi v chrámu?“ zeptal se ho. „To je velmi nezvyklé a udivuje mě, že to Nihepetmaat připustila.“ Bylo mu jasné, proč ho chrání před těmi z Ionu. Teď už ano. Co nevěděl, bylo, jaké nebezpečí ten chlapec představuje pro něho. Byl bystrý. Na svůj věk možná až příliš. Poskytují mu vzdělání. A je-li po ochranou Hemut Neter mohl by pro něho představovat vážné nebezpečí. Bojoval v něm strach i touha mít u sebe dítě jeho krve. Zvítězil strach.
„Ne, pane, tak to není. Můj pobyt tam byla spíše náhoda.“ odpověděl mu a v duchu se zasmál. Vzpomněl si na kněžku Tehenut. Možná měl raději říci vůle boží, ale nechal to být. Neopravil se.
„Vybraly ho ty ze Saje,“ řekl stařec, „ty, kterým se dá věřit,“ dodal ještě, když uviděl Nebuithotpimefův udivený pohled a vstal. „Je čas na odpočinek. Zítra nás čeká namáhavá cesta. Přesto ještě jednou zvaž, zda by nebylo lepší, poskytnout mu ochranu. Alespoň po čas stěhování.“
„Ne.“ řekl rázně a ukázal Achboinuovi, aby odešel. Pak se rozzlobeně podíval na Meniho: „Kdy jsi mi to chtěl říci? Viděl jsem znaménko.“
„Všechno má svůj čas.“ odpověděl mu na to. „Ale když už to víš, měl bys ještě jednou zvážit své rozhodnutí.“
„Ne, ať zůstane tam, kde je. Ještě nepřišel jeho čas.“ Podíval se na starce a dodal: „Ještě je bezpečnější tam, kde je, věř mi.“ Přesvědčoval sám sebe, že vše musí ještě jednou promyslet, ale zároveň se bál, že Meni prohlédne jeho strach.
„Je třeba vybrat sedmou,“ řekla Achnesmerire. „Už je čas. Věci jsou připraveny a my bychom měli začít hledat.“
„Jsem si toho vědoma.“ odpověděla ji Nihepetmaat a povzdychla si. Nechtělo se ji říct to, co musela. Rozeslala zprávy a odpovědi byly neuspokojivé. Velmi neuspokojivé. Žádné dítě čisté krve se nenarodilo. Stárnou. Stárnou a po nich už nezůstane nikdo.
„Musíš jim to říct.“ řekla do ticha Neitokret. Podívala se na ni. Věděla, že to vůbec nemá lehké. Tiše doufaly, že přece jen někoho najdou. Spojily se i s těmi z cizích zemí, ale odpověď byla vždy stejná. Už i poslední z nich nebyla čisté krve. Teď padla i poslední naděje.
Mlčely. Věděly, že je třeba doplnit počet. Osvědčil se. Byl to symbol, ale i pojistka pro zachování toho, aby mohly plnit úkol. Tři strany trojúhelníku a čtyři strany čtverce. Hledat další dívku mezi těmi všemi, v jejichž žilách kolovalo alespoň trochu jejich krve, byl nadlidský úkol. A chce to čas. Spoustu času – a to si uvědomovaly všechny.
„Možná by tu bylo řešení.“ řekla do ticha Nihepetmaat. „Není ideální, ale poskytne nám čas k výběru.“ odmlčela se. Obávala se toho, jak přijmou její návrh.
„Mluv.“ vybídla ji Maatkare.
„Je tu ten chlapec.“ řekla velmi tiše a přesto její sdělení působilo tak, jako by vedle nich zazněl výbuch. Zarazila jejich protesty gestem dlaně. „Nechte si to nejdříve projít hlavou a pak o tom teprve budeme mluvit.“ řekla důrazně. Tak důrazně, že je všechny překvapila. Vstala a odešla. Také vstaly, ale jejich odchod byl jaksi rozpačitý. Jakoby nemohly uvěřit jejímu nezvyklému návrhu.
Zase byl ve velkém ptáku. Kouř, který vycházel z jeho zadní části, se svíjel jako had. Vzpomněl si na svůj sen – na draka na kterém letěl. Teď už si let vychutnával. Bavilo ho pozorovat zemi dole. Podobalo se to jeho snu, ale žádná země se neobrátila.
„Kam letíme?“ zeptal se starce. Odpověď nečekal. Nikdy mu neodpověděl na to, na co se ptal a tak zůstal jeho odpovědí překvapený.
„Podívat se na nové místo.“
„Proč neuděláme spíše opatření pro naši obranu? Proč se hned stěhovat?“ zeptal se ho.
„Je to bezpečnější. Je to pracnější a bude nás to stát hodně úsilí, ale je pro nás lepší, když nebudou vědět, kde jsme.“
„Máme přece lepší zbraně,“ řekl a zarazil se. Začlenil se mezi ně tou větou, ale nepatřil tam. Nepatřil nikam.
„To s sebou nese sice výhodu, ale i nevýhodu.“ řekl mu stařec a podíval se na něho. „Dává ti to volbu vybrat si, anebo zůstat nestranný.“
Nechápal smysl těch slov, nevěděl, zda se nedotýká jeho nevyslovené myšlenky či zbraní, ale věděl, že dříve nebo později mu dojde smysl těch slov a tak se opřel a zavřel oči.
„Probuď se!“ uslyšel po chvíli.
Otevřel oči. „Nespím.“ řekl mu a podíval se dolů, tam, kam stařec ukazoval. Museli změnit směr. Díval se na tři bílé jehlany, tyčící se uprostřed pouště jako hory. Z výšky vypadaly jako drahokamy. Špičky zářily v zapadajícím slunci a vypadaly jako tři šipky, které ukazují směr. „Co je to?“ zeptal se.
„Pyramidy.“ odpověděl mu stařec.
„ Z čeho jsou?“ zeptal se ho. Uvědomoval si, že musí být veliké. Nedokázal si představit jak, ale i z výšky vypadaly obrovské, podobné horám.
„Z kamene.“ odpověděl mu stařec a otočil ptáka zpět.
„K čemu jsou?“ zeptal se znovu v naději, že stařec bude sdílnější.
Meni zavrtěl hlavou: „Je to symbol – symbol toho, že Tameri je navěky spojená se Sahem a Sopdet. Jejich postavení je stejné, jako postavení hvězd. I ony stojí na stejné straně Itery jako pyramidy, tady dole.“
„Kdo je postavil?“ zeptal se starce a díval se z výšky na zem. Viděl rozbité chrámy, zničená města.
„Teď ne.“ řekl mu stařec a věnoval se letu.
Mlčeli. Achboinu opět zavřel oči. Hlavou se mu honily myšlenky, uvnitř narůstal vztek. Dívají se na něho jako na raritu, přehazují si ho jako horký kámen a pochybují – o čem, to neřeknou, stejně jako neřeknou, co od něho chtějí. Pak si vzpomněl na slova slepé dívky: „…očekávají více, než jim můžeš dát. Ale to je jejich problém. Měl bysis ujasnit, co očekáváš od sebe, jinak ti nezbude nic jiného než plnit očekávání druhých. A to se ti nikdy nepodaří.“ Uklidnil se. Možná starci křivdil. Možná ho jen nechce svazovat svými očekáváními a chce mu ponechat možnost volby. Zamyslel se nad tím. Pak si vzpomněl na pyramidy. „Jsou i jinde?“ zeptal se.
„Ano,“ řekl mu.
„Kde?“
„To se dozvíš později. Ještě toho málo znáš…“
„Proč mi nikdy neodpovíš. Vždycky řekneš jenom část.“ řekl rozzlobeně Achboinu.
Stařec se k němu otočil: „Tak se ti to jeví? Zvláštní.“ pak se zamyslel a dodal: „…ale tak to není. Promluvíme si o tom později. Teď se musím věnovat letu.“
Chtěl se ho ještě zeptat na to, jak jsou staré, ale nechal to napotom. Stařec měl práci a slíbil, že odpoví na jeho otázky později. To ho uklidnilo. Zavřel oči a usnul.
„Jak jsi mohla…“ rozzlobeně se na ni obořila.
„Nekřič.“ řekla tiše a zarazila ji v půli věty. „Přemýšlela jsem o tom dlouho a jiné východisko nevidím. Navíc by to nebylo napořád. Získáme čas pro výběr. Je marné si dělat naděje, že najdeme nové dítě. Musíme hledat alespoň ty, které mají část naší krve, a to také nebude snadné.“
Vyslovila to, co si žádná z nich nechtěla připustit. Zmohla se jen na: „Ale je to muž…“
„ne, je to chlapec – dítě.“ Pozorovala ho dlouho při práci. Nejdříve se jí zdálo, že to, co provádí, nemá žádný smysl, že je v tom mnoho magie, ale pak pochopila, že vše co dělá, nějaký smysl mělo a on, pokud to věděl, se jí ho snažil objasnit. Přinesl do jejich světa jiné myšlení. Myšlení – snad mužské – snad, bylo jiné. Bylo jiné, ale jiná je i doba.
Posadila se a rukou ukázala, aby také usedla. Mluvila dlouho. Snažila se vysvětlit svůj záměr a dařilo se jí to. Teď zbývá obhájit své stanovisko i před ostatními ženami. O tom, že on odhalil jejich záměr s tradicemi, se stěhováním jejich bohů, pomlčela. Ještě si nebyla jistá.
„Jsme na místě.“ řekl stařec. Byla už tma. Vylezli z velkého ptáka a muži, kteří na ně už čekali s připravenými koňmi, je odváželi do černé tmy. Kolem spíše tušil, než viděl hory, skály. „Nevadí,“ řekl si, „prohlédnu si to až ráno.“
Prohlížel si základ toho, co již bylo postaveno. Oproti mohutnosti a výstavnosti města mu to všechno připadalo ubohé. Řekl to starci. Řekl mu to oparně, ve strachu, aby se nerozhněval.
„Postupně.“ odpověděl mu. „Musíme se přesouvat postupně a ne všichni najednou. Také zde nebudeme všichni. Část z nás odejde do jiných míst.“
„Proč?“ zeptal se ho.
„Nutnost,“ řekl mu na to a vzdychl. „Je nás už málo. Také to, co jsme znali, pomalu, ale jistě upadá v zapomnění a proto je třeba předávat to dál a vyměňovat si zkušenosti. Kromě toho menší skupina nevzbudí tolik pozornosti, jako velká.“
„A obrana?“
Stařec zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Jaká pak obrana? Za chvíli ji už nebudeme schopni. Vymíráme.“
„Kdo my?“ zeptal se ho Achboinu se strachem.
„Ti, kteří zůstali po velkém kataklyzmatu. My, čisté krve. Potomci těch, co ještě znali jinou zemi. Jiný čas.“ Zamyslel se, pak se na něho podíval a pohladil ho po vlasech. „Je toho ještě mnoho, co se musíš naučit a já nejsem zrovna dobrý učitel. Neumím ti vysvětlit věci tak, abys je pochopil. Neumím a také na to nemám dost času. Mám teď jiný úkol…“
Zaklonil hlavu a díval se mu do očí. Chápal ho. Viděl únavu i starost v jeho tváři a nechtěl ho více zatěžovat. Šel si pořádně prohlédnout místo, které vybrali. Domy už nebyly z kamenných bloků, ale většinou z hliněných cihel anebo z něčeho, co pojmenovat nedovedl. Vypadalo to jako bláto, ale když to ztvrdlo, podobalo se to spíše kameni – ale kámen to nebyl, byla to jen mrtvá hmota bez srdce. Ne, nebylo to špatné místo. Těžko přístupné, chráněné kolem dokola skálami, s dostatkem vody, která tekla kanálem z Itery. Nemělo to onu pompéznost měst, které znal. Bylo jakoby ztraceno v okolním terénu. Přemýšlel o obraně. Přemýšlel o tom, jak znesnadnit útočníkům přístup i jak zajistit, aby se o jejich postupu dozvěděli včas. Dostatečně včas na to, aby se připravili k obraně. Viděl jejich zbraně, viděl i to, co dokáží, ale uvědomoval si i početnost případných nájezdníků. Ale neviděl ještě vše a to ho znepokojovalo. Bál se dalších vpádů, bál se zabíjení a nesmyslného ničení. Bál se chaosu, který s sebou boj přinášel. Potřeboval řád, stabilní základnu – možná i proto, že sám se neměl čeho zachytit. Neznal své kořeny, neznal svůj původ a neznal směr, který by mu ukázal otec či matka.
Schylovalo se k večeru. Za chvíli bude tma a on se vydal hledat starce. Potřeboval se na toto místo podívat z výšky. Potřeboval, aby ho stařec vynesl ve velkém ptáku tam nahotu, odkud by měl celou lokalitu jako na dlani. Pospíchal, aby ho našel dříve, než bude tma.
„Ne, teď ne.“ řekl mu stařec. „A proč to vlastně potřebuješ?“
„Já…, já nevím. Prostě to potřebuji vidět. Nedokáží si to ze země představit.“ Snažil se mu objasnit to, o čem přemýšlel. Snažil se mu říci, že k obraně se dá použít i to, co je kolem, ale musí to napřed vidět.
Stařec poslouchal. Některé úvahy se mu zdály příliš prostoduché, ale některé měly něco do sebe. Možná, že to dítě intuitivně přijde na to, co by jim uniklo. Možná na tom proroctví něco je. Neznal jeho úkol, pochyboval o proroctví, ale pro jistotu a pro klid vlastní duše se rozhodl, že mu bránit nebude.
„Ne, teď ne.“ řekl ještě jednou a dodal: „Zítra ráno, abys měl dostatek času si všechno prohlédnout.“
-pokračovanie-
Darja Fusková
S dovolením autorky
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
Imhotep
http://www.kemet.sk/rubrika/imhotep