„Ano, slyšel jsem.“ řekl Meni a postavil se. Chvíli nervózně přecházel po místnosti a pak se k němu obrátil. „Nastal čas, abychom si promluvili.“ Počkal, až se Achboinu usadil, posadil se naproti němu. „Hutkaptah je velmi blízko severní země a situace není ještě pořád konsolidována, to víš. Neustále tam probíhají boje vedené Sanachtem. Ptahův Dům ti poskytne bezpečí, ale riziko tu je. Byl bych rád, kdyby s tebou jel někdo z našich.“
V. Ty možnosti, právě ty, o kterých nic nevíš, ty způsobují strach. Strach z neznámého
Napadl ho Šaj, ale mlčel. Nehovořil o tom s ním a nechtěl ho k ničemu nutit, ale bylo by to nejlepší řešení. Byl to jeho přítel, byl dostatečně silný i předvídavý. Mlčel a přemýšlel.
„Proč taková opatření? Proč u mne? V tom není jen to, že patřím k Ctihodným Hemut Neter.“ zeptal se a podíval se na něho.
Meni uhnul pohledem.
„Chci to vědět.“ řekl rozhodně. „Chci to vědět. Je to můj život a mám právo o něm rozhodovat.“
Meni se usmál.: „Tak jednoduché to není. Ještě nenastal čas. A nepřerušuj…“ řekl ostře, když viděl jeho protesty. „Je to velmi krátká doba, co byl poražen Sanacht, ale bylo to jen vítězství částečné a země je jen zdánlivě spojená. Jeho příznivci jsou stále ještě v pohotovosti, připraveni škodit. Jsou skrytí a tiší, ale čekají na svou příležitost. Mennofer je příliš blízko Ionu, příliš blízko tam, kde byla jeho moc nejsilnější a odkud vyšla. Velký Dům Reův může skrývat mnoho našich nepřátel a ti mohou ohrozit ještě křehkou stabilitu Tameri. I v Saji, tam, kde Velká MeritNeit nechala přenést archívy Mocného slova, pronikl jejich vliv. Nebyla to dobrá volba.“ řekl spíše pro sebe.
„A co to má společného se mnou?“ podotkl rozmrzele Achboinu.
Meni se zamyslel. Nechtěl prozradit více, než sám chtěl, ale zároveň nechtěl nechat jeho otázky bez odpovědi. „Nejsme si docela jisti tvým původem, ale je-li to tak, jak předpokládáme, pak by znalost toho, kdo jsi, by v této chvíli mohla ohrozit nejen tebe samého, ale i ostatní. Věř mi, více ti v této chvíli nemohu prozradit, i kdybych chtěl. Bylo by to velmi nebezpečné. Slibuji, že vše se dozvíš, ale měj trpělivost, prosím. Ta záležitost je příliš vážná a nerozvážnost rozhodnutí by mohla ohrozit budoucnost celé země.
Zase mu nic neřekl. Nerozuměl ani slovo z toho, co mu naznačoval. Jeho původ byl opředen tajemstvím. Dobrá, ale jakým? Věděl, že Meni neřekne více. Věděl, že nemá smysl naléhat, ale to málo, co řekl, ho znepokojilo.
„Měl bys přijmout doprovod někoho z našich.“ přerušil Meni mlčení a přetrh tak nit jeho myšlenek.
„Rád bych měl vedle sebe Šaje, pokud bude souhlasit. Sám a dobrovolně!“ dodal důrazně. „Pokud souhlasit nebude, pak nechci nikoho a budu se spoléhat na doprovod Kanefera a svůj vlastní úsudek.“ řekl a postavil se. „Promluvím o tom s ním sám a dám ti vědět.“
Odcházel rozmrzelý a zmatený. Potřeboval být chvíli sám, aby si mohl vše ještě jednou promyslet. Čekal ho rozhovor se Šajem a on se bál, že odmítne. Bál se, že zase zůstane osamocený, bez jakéhokoli záchytného bodu, odkázán jen sám na sebe. Vešel do chrámu. Úklonem hlavy pozdravil Nihepetmaat a zamířil ke svatyni. Otevřel tajné dveře a scházel dolů, až k posvátné jeskyni se žulovým stolem – s tím stolem, na který uložil tělo mrtvé malé slepé dívky. Potřeboval slyšet její hlas. Hlas, který zklidňoval bouře v jeho duši. Chlad kamene pronikl do jeho prstů. Vnímal strukturu a pevnost. Vnímal sílu opracované skály a pomalu, velmi pomalu, se začal uklidňovat.
Ucítil lehký dotyk na svém rameni. Obrátil se. Nihepetmaat. Tvářil se podrážděně, ale to ji neodradilo. Stála tam, mlčela a dívala se na něho, v očích nevyřčenou otázku. Čekala, až ho přejde zlost a přehodila mu přes ramena plášť, aby jeho tělo příliš neprochladlo. Uvědomil si mateřskost toho gesta i jeho láskyplnost a zlost vystřídala lítost a zároveň i pochopení rituálu. Gesto řeklo více než slova. Útočilo na něco, co je v každém člověku a bylo tudíž srozumitelné všem. Usmál se na ni, chytil ji opatrně za paži a pomalu ji vyvedl ven.
„Byl jsem se s ní rozloučit.“ řekl ji na vysvětlenou. „Chybí mi. Neznal jsem ji dlouho a nevím, jestli dobře, ale objevila se vždy v okamžicích, kdy jsem její radu potřeboval.“
„Máš starosti?“ zeptala se ho.
„Nechci o tom teď mluvit. Mám v sobě zmatek. Celou dobu se ptám, kdo vlastně jsem, a když mám pocit, že světlo poznání mám na dosah, zhasne. Ne, nechci o tom teď mluvit.“
„Kdy odjíždíš?“
„Za tři dny.“ odpověděl a rozhlédl se po chrámu. Snažil se zapamatovat si každý detail, snažil se do paměti vrýt každou podrobnost. Pak spočinul pohledem na ni a lekl se. I pod nánosem líčidla viděl, jak je bledá. Chytil ji za ruku a zjistil, že je nepřirozeně vlhká a studená. „Jsi nemocná?“ zeptal se ji.
„Jsem stará.“ řekla mu a usmála se. Stáří s sebou nese nemoci a vyčerpání. Stáří je příprava na cestu zpět.
V zátylku ucítil chlad. Ta scéna mu připomněla tu, když opouštěl Chasechemveje. Roztřásl se strachem i chladem.
„Jen klid, Achboinue, jen klid.“ řekla mu a pohladila ho po tváři. „Potřebuji jen více tepla. Chlad jeskyně není dobrý pro mé staré kosti.“ Vyšli na nádvoří a ona nastavila tvář paprskům zapadajícího slunce.
„Bude se mi stýskat,“ řekl ji a také nastavil tvář mírnému teplu.
„Budeme stále s tebou,“ řekla a podívala se na něho, „budeme stále s tebou v myšlenkách. Nezapomeň, že jsi naší součástí.“
„Usmál se. „Někdy jen myšlenky nestačí, Nejvyšší.“
„A někdy se také necítíš být naší součástí.“ odpověděla mu a počkala až se na ni podívá.
Polekal se. Řekla něco, co ukrýval někdy i sám před sebou. Měla pravdu, ten pocit, že nepatří nikam, se týkal i jich. Podíval se na ni a ona pokračovala:
„Je v tobě něco, co nenáleží nikomu – jen tobě a proto i ty si ponecháváš odstup od ostatních? Achboinue, to neměla být výčitka, ale spíše obava o tebe. Pamatuj si, prosím, jedno. Vždycky jsme tady a jsme tu i pro tebe, tak jako jsi ty tu pro nás. Žádná z nás nikdy nebude této výsady zneužívat, ale používat vždy, kdy to bude zapotřebí – ne pro nás či pro jednotlivce, ale pro tuto zemi. Pořád máš pocit, že všechno musíš řešit sám. Je to vlivem i tvého mládí i tvé uzavřenosti. Ale je to i nejsnadnější cesta, jak udělat chyby, jak přecenit své síly nebo udělat neuvážené rozhodnutí. Dialog tříbí myšlenky. Pomocnou ruku, i když se ti nabízí, můžeš vždy odmítnout. Je to tvé právo. Ale my tady budeme, budeme tady i pro tebe, vždy připravené nabídnout ti pomoc ve chvílích potřeby a ne proto, abychom tě svazovaly.“
„Není to se mnou lehké,“ řekl omluvně. „Víš, Nihepetmaat, je ve mně příliš chaosu, příliš neklidu i zloby a já nevím, co s tím dělat. Proto se někdy stahuji – ze strachu, abych neublížil.“
„City jsou velmi ošemetná věc. Vymknou-li se kontrole, pak nabývají sílu nad tím, kdo je má ovládat. Dostávají svůj vlastní život a stávají se mocným nástrojem chaosu. Vzpomeň na Sutecha, vzpomeň na Sachmet, když sílu svého hněvu nechali bez kontroly. A je to velká síla, obrovská a mocná, která v mžiku oka dokáže zničit vše kolem sebe. Ale je to síla, která žene život kupředu. Je to jen síla a jako se vším i s ní se musíš naučit zacházet. Naučit se rozpoznat emoce i jejich vznik a pak tuto energii použít ne k nekontrolovanému ničení, ale k tvorbě. Je třeba udržovat věci i dění v rovnováze, jinak propadnou chaosu nebo netečnosti.“ odmlčela se a pak se zasmála. Krátce a skoro neznatelně. Omluvně dodala: „Nechci ti tady číst levity. To opravdu ne. Také jsem se s tebou nechtěla loučit tím, že ti zde budu opakovat to, co jsme ti již jednou řekly a učily tě. Promiň, ale tohle jsem ti říci musela – možná i pro klid svého Ka.“
Objal ji a srdce mu zaplavil stesk. Ještě neodjel a už mu schází? Anebo je to obava z neznámého? Na jedné straně se cítil silný, na druhé straně se v něm projevovalo dítě, které žadonilo o známé bezpečí, ochranu těch, které znal. Věděl, že je čas projít bránou dospělosti, ale to dítě v něm se vzpouzelo a ohlíželo se zpátky, vztahovalo ruce a prosilo, aby smělo zůstat.
„Meresanch se nabídla, že převezme tvé povinnosti, abys měl dost času se připravit na cestu.“ řekla mu.
„Je laskavá.“ odpověděl ji. „Ale nebude to potřeba, zvládnu to.“
„Nejde o to, že to zvládneš, Achboinue. Jde o to, že tento projev její laskavosti, jak říkáš, je projevem jejího citu k tobě. Ztrácí syna, kterým pro ni jsi a to je její způsob, jak projevit své city k tobě. Měl bys tu nabídku přijmout, ale zda ji přijmeš, záleží jen a jen na tobě.“ odešla a nechala ho o samotě.
„Zamyslel se nad tím, jak zahleděností na sebe samého, opomíjí ty druhé. Změnil smět a zamířil k domu Meresanch. Došel až ke dveřím a zarazil se. Uvědomil si, že o ní neví nic. Dál se ve svých úvahách nedostal.
Dveře se otevřely a v nich stál muž. Ze dveří vyběhla kočka a začala se lísat k Achboinuovým nohám. Muž se zarazil. „Kdo…“ chtěl se zeptat, ale pak uviděl roucho kněží a usmál se. „Běž dál, chlapče, je v zahradě.“ Kývl na mladou služebnou, aby mu ukázala cestu.
Meresanch dřepěla u záhonu s bylinkami, zabraná do práce. Achboinu kývnutím hlavy poděkoval služebné a pomalu přistoupil až k ní. Vůbec si ho nevšímala a tak tam stál a pozoroval, jak její ruce opatrně prohlížejí každou rostlinku. Dřepnul vedle ní a vzal z jejích rukou svazek bylin, které vytrhla ze země.
„Polekal jsi mě.“ řekla mu s úsměvem a vzala z jeho ruky nasbírané byliny.
„To jsem nechtěl,“ řekl ji, „ale dovnitř mě pustil nějaký hromotluk, kterému jsem byl zřejmě k smíchu.“ řekl naoko dotčeně. „Měla bys jich jíst více.“ ukázal na zeleň v jejich rukou. Prospěje to nejen tvým nehtům, ale i tvé krvi.“ dodal.
Zasmála se a objala ho. „Pojď do domu, určitě máš hlad.“ řekla mu a Achboinu si uvědomil, že je to poprvé, co ji vidí šťastně se smát.
„Víš, přišel jsem ti poděkovat za tvou nabídku, ale…“
„Ale… odmítáš?“ řekla poněkud zklamaně.
„Ne, neodmítám, naopak. Potřebuji poradit, Meresanch, potřebuji, aby mě někdo vyslechl, vynadal mi nebo se se mnou pohádal.“
„Dokážu si představit tvůj zmatek i tvé pochybnosti. Dokonce i tvou beznaděj, ale s Meniho více nedostaneš. Neřekne ti v této chvíli nic, i kdyby ho mučili.“ řekla mu, když ho vyslechla. „Jedno je jisté, pokud má obavy, jsou oprávněné. Není to muž, který by říkal neuvážená slova či dělal neuvážené činy. A pokud ti něco tají, ví proč. Také ti nemusel říct nic, přesto to udělal, i když věděl, že to zvedne vlnu tvé nelibosti.“ Přešla po pokoji a opřela se o sloup v místnosti. Vypadalo to, že potřebuje získat čas.
Pozoroval ji. Pozoroval, jak mluví, její gesta, výraz v její tváři, pohled, když nad něčím přemýšlela.
„Nemohu ti nařizovat, abys mu věřil. K tomu tě nikdo nedonutí, pokud nechceš, ale zřejmě má důvody, proč ti neřekl více a já osobně si myslím, že pádné. V této chvíli nemá smysl nad tím dále přemýšlet. Nic s tím neuděláš. Stačí to vzít na vědomí. Nespekuluj. Znáš příliš málo na to, aby se tvé úvahy ubíraly správným směrem. Máš před sebou cestu – úkol, na který se musíš soustředit. V jednom má pravdu. Měl by s tebou jet někdo z našich.“
Vrátilo ho to k nadcházejícímu úkolu. Nezmírnila jeho zmatek, ještě ne, ale v jednom měla Nihepetmaat pravdu – dialog tříbí myšlenky.
Vrátila se na své místo a usedla vedle něho. Mlčela. Byla vyčerpána. Snad slovy, tolika slovy… Chytil ji za ruku. Podívala se na něho a zaváhala. Přesto po chvíli pokračovala: „Je tady ještě jedna věc. Stejně nejistá, ale možná bys to měl vědět.“
Zpozorněl. Viděl, že váhá, ale nechtěl ji nutit k něčemu, čeho by pak litovala.
„Je tu proroctví. Proroctví, které se snad týká tebe. Jenže háček je v tom, že ho nikdo z našich nezná.“
Podíval se na ni s údivem. Na proroctví moc nevěřil. Je jen málo těch, kteří dokázali projít síti času a většinou to byla jen správná intuice, dobrý odhad věcí budoucích, který jednou vyjde, jindy ne. Ne, proroctví se k ní jaksi nehodilo.
„Možná ty ze Saje vědí více. Říkám možná, protože sama více nevím a jak víš sám, všechny záznamy, nebo skoro všechny, byly zničeny na příkaz Sanachta.“
Šel pomalu domů. Rozhovor se Šajem nechal na zítřek. Má čas, ještě má čas a to také díky ní. Převzala jeho povinnosti, jakoby věděla, co ho čeká. Myslel si, že po rozhovoru s ní, bude mít v hlavě jasno, ale všechno se ještě více zašmodrchalo. V hlavě měl směsici myšlenek a tělo ovládala směsice emocí. Potřeboval se zklidnit. Vešel do domu, ale v jeho zdech se cítil, jako ve vězení a tak vyšel do zahrady a usedl na zem. Očima zamířil k Sopdet. Světlo blikající hvězdy ho uklidňovalo. Bylo jako maják uprostřed rozbouřených vln jeho myšlenek. Tělo ho bolelo, jakoby nosil těžká břemena po celý den – jakoby se význam toho, co dneska slyšel, zhmotnil. Snažil se uvolnit, pohled opřený na jasnou hvězdu, snažil se nemyslet na nic jiného než na malé blikající světýlko v tmách. Pak se jeho Ka rozplynulo, splynulo s tím jasným světlem a on opět viděl úlomky dějů a snažil se zapamatovat si o něco více než v den svého znovuzrození.
„Proč si mi neřekl nic o proroctví?“ zeptal se Meniho.
„Myslím si, že jsem ti řekl více, než bylo zdrávo. Kromě toho, Meresanch má pravdu. Nikdo z nás neví, o co se vlastně jedná. Ale pokud chceš, možná by se něco málo dalo zjistit. Máme svoje zdroje.“
„Ne, není to podstatné. V této chvíli ne. Asi by mě to více mátlo. Také to může být jen očekávání naděje. Ty ze Saje s ním vyšly po zničení archivu a docela dobře to mohla být jejich pomsta. To je také důsledek oddělení – najednou nevíš, co dělá druhá strana, co ví a co může. Ty možnosti, právě ty, o kterých nic nevíš, ty způsobují strach. Strach z neznámého.“
„Dobrá taktika.“ podotkl Meni.
„Dobře použitelná a lehce zneužitelná.“ dodal Achboinu.
„Kdy odjíždíš?“ zeptal se ho, i ve snaze zvrátit směr rozhovoru.
„Zítra.“ řekl mu a pokračoval: „Nemám tu už nic na práci, Chci přijet dříve, abych si mohl prohlédnout Mennofer sám. Chci vědět, jak pokročily práce od té doby, co jsem tam byl s Kaneferem.
„To není rozumné. Příliš nebezpečné.“ oponoval Meni a zamračil se.
„Možná.“ namítl Achboinu. „Poslyš, zničení archivu Mocného slova je pro nás velká ztráta. Ale určitě se najdou opisy, určitě jsou ti, kteří ještě vědí a je zapotřebí sesbírat vše, co ještě zbylo, doplnit o to, co je v lidské paměti. Najít způsob, jak dát archiv Mocného slova zase dohromady. Každopádně bych se nespoléhal jen na jedno místo. To je, podle mě, mnohem nebezpečnější a je to krátkozraké. Dá se v tom něco udělat?“
„Začali jsme s tím, ale je to zdlouhavá práce. Ne všechny chrámy, jsou ochotny poskytnout podklady. Zvláště ne ty, které prosperovaly za Sanachta. Pořád má ještě své příznivce.“
„Poskytneš mi informace?“ zeptal se ho se strachem.
„Ano, to není problém, ale chce to čas.“ Zamyslel se. Netušil, proč se na to Achboinu tak zajímá. Neznal jeho záměr. Nevěděl, jestli je to jen mladická zvědavost, anebo se za tím ukrývají záměry žen z Domu akácie. „Ať se nezahltíš úkoly, chlapče,“ řekl po chvíli, „ber si na svá bedra jen tolik, kolik uneseš.“
Byl ještě unavený po cestě, ale to, co mu řekl Nebuithotpimef řekl, ho dorazilo.
„Ber to s rezervou a nevaž k němu žádné velké naděje. Nezapomínej, že má jeho krev.“ Neříkalo se mu to lehce, ale dokázal si představit, jaký zmatek by to vyvolalo, zvláště v této době. Jak lehce by ho mohli ti, kteří stáli na straně Sanachta, využít a zneužít proti nim.
„Je to také tvá krev a je to také moje krev.“ řekl mu na to vztekle. „Je to můj syn.“ řekl a uhodil rukou do sloupu.
„Měj také na paměti, že to nemusí být pravda. Nikdo neví, odkud přišel. Vybraly ho ty ze Saje a to je vždy podezřelé.“
„Ale přišel z jihu, z chrámu Nechenteje, pokud vím.“
„To ano,“ vzdychl Nebuithotpimef, „o to více se to komplikuje.“ Došel ke stolu a nalil si víno. Potřeboval se napít. Vypil pohár naráz a cítil, jak se mu po těle rozlévá horko.
„Nepřeháněj to, synu.“ řekl starostlivě a zamýšlel se nad tím, jestli to byla ta správná chvíle, kdy mu to říci. Jenže slova byla vyřčena a vzít se zpátky nedala.
Opřel se oběma rukama o stůl a sklonil hlavu. Tohle už Nebuithotpimef znal. Tohle dělal už jako dítě. Stisknuté zuby, rukama se přetlačoval o desku stolu a měl vztek. Potom přišlo zklidnění.
„Jaký je?“ zeptal se Necerirchet. Ještě pořád s hlavou skloněnou a tělem napjatým.
„Zvláštní. Řekl bych, že má tvé oči, kdybych měl jistotu, že je to on.“
„Chci ho vidět.“ řekl a otočil se k němu.
„O tom nepochybuji,“ usmál se Nebuithotpimef, „ale ne tady. Pro jistotu jsem mu Cinev zakázal. Tady by nebyl v bezpečí.“ Pozoroval svého syna. Jeho šedé oči se zúžily, napětí povolilo. „To je dobré.“ řekl si sám pro sebe a snažil se sedět uvolněně.
„Kdo o tom ví?“
„Nevím, moc jich nebude. Chasechemvej je mrtev, Meni – ten je spolehlivý, i já jsem na to přišel náhodou – ale pak jsou tu ty ze Saje. Pak je tu to proroctví. Je proroctví důvodem k jeho přesunu, anebo bylo vytvořeno pro jeho ochranu, anebo bylo vytvořeno pro to, abychom ho přijali? To nevím.“
„Kde je teď?“
„Jede do Hutkaptahu. Bude žákem Kanefera. Tam snad bude v bezpečí, alespoň doufám.“
„Musím to promyslet,“ řekl mu. „Musím to pořádně promyslet. Každopádně ho chci vidět. Je-li to můj syn, poznám to. Mé srdce to pozná.“
„Doufejme,“ řekl si v duchu Nebuithotpimef.
Díval se na Šajovy napjaté svaly. Jejich tvar ještě zdůraznil pot, který se leskl ve slunci. Žertoval s dalším mužem, který pracoval na čištění a zpevňování kanálu. Práce mu šla od ruky – ne jako jemu.
Šaj se najednou obrátil a zkontroloval ho pohledem: „Nejsi moc unavený?“
Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu a dál nabíral rukama mazlavou hlínu. Připadal si podvedený. První den v chrámu a oni ho poslali opravovat kanály a brodit se bahnem při břehu. Ani Kanefer se ho nezastal. Bral do ruky kusy hlíny a snažil se vymazat spáry mezi kameny a vtlačit do nich menší kamínky. Najednou si uvědomil, že jeho ruka sama vybírá přesně tu hlínu, která je zapotřebí. Ne tu, která se drolí, nebo je moc pevná – tu automaticky odhodí, ale jeho prsty vybíraly tu hlínu, která byla dostatečně hladká i pružná. „Je to jako s kameny,“ pomyslel si a natřel si hlínou ramena, do kterých se opíralo slunce. Najednou cítil, jak ho Šajova ruka vyhazuje na břeh.
„Přestávka. Mám hlad.“ zakřičel na něho a podal mu nádobu s vodou, aby se mohl omýt.
Umyl si obličej i ruce, ale na ramenou ponechal ještě bláto. Pomalu začínalo tvrdnout.
Šaj se vyškrábal na břeh a vyhlížel chlapce z chrámu, který jim měl přinést jídlo. Pak se na něho podíval a rozesmál se: „Vypadáš jako cihlář. Co má znamenat ta hlína na ramenou?“
„Chrání ramena před sluncem, a pokud byla i mokrá, chladila.“ odpověděl mu. Také začínal mít hlad.
„Třeba nám nic nepřinesou.“ řekl Šaj a obrovskou rukou zalovil ve svém ranci. Vytáhl měch s vodou a kus medového chleba. Rozlomil ho a polovinu dal Achboinuovi. Zakousli se do jídla. Kolem pobíhaly děti dělníků a vesele se smáli. Sem tam některé přiběhlo k Šajovi a dělalo si legraci z jeho velikosti a on je chytal a zvedal do výšky. Jakoby instinktivně věděly, že jim ten hromotluk neublíží. Za chvíli bylo kolem nich dětí jako much. Otcové dětí, kteří pracovali na zpevňování kanálu se nejdříve na Šaje dívali nedůvěřivě a také se ho báli, ale jejich děti je přesvědčili, že se tohoto muže bát nemusí a tak ho nakonec vzali mezi sebe. Sem tam okřikovali děti, aby dali tomu velkému muži pokoj, ale on se smál a dál laškoval s dětmi.
„Ta hlína…“ řekl Achboinu s plnou pusou.
„Nejdříve polkni, vůbec ti není rozumět,“ napomenul ho Šaj a poslal děti si hrát dál od kanálu.
„Ta hlína – každá je jiná, všiml sis?“
„Ale ano, to ví každý, kdo s ní pracuje. Jiná se hodí na sušené cihly, jiná na ty, které se budou vypalovat a jiná se hodí na výrobu kachlí a nádob.“ odpověděl mu a zalovil ve vaku, aby vytáhl fíky. „Je to tím, že jsi s ní nikdy nepracoval.“
„Proč mě vlastně poslali tady hned první den?“ Ta otázka patřila spíše jemu než Šajovi, ale vyslovil ji nahlas.
„Naše očekávání se někdy liší od toho, co nám život připraví.“ zasmál se Šaj a pokračoval: „Jsi dospělý a tudíž se stejně, jako na všechny, vztahuje povinnost práce na tom, co je společné všem. Je to daň, kterou platíme za to, abychom zde mohli žít. Bez kanálů by to tu pohltil písek. Ten úzký pás země, který tu zbyl, by nás neuživil. Je proto nutné každoročně obnovovat to, co nám umožňuje život. To platí pro všechny a některých úkolů není zproštěn ani faraón.“ Vzal do úst fík a pomalu ho žvýkal. Mlčeli. „Víš, můj malý příteli, i tohle byla docela dobrá lekce. Naučil ses jinou práci a poznal jiný materiál. Jestli chceš, zavedu tě tam, kde dělají cihly na stavby. Není to lehká práce a není to čistá práce, ale možná by tě to zajímalo.“
Přikývl. Tuhle práci neznal a mládí je zvědavé.
„Musíme vstát hodně brzo. Nejvíce práce udělají časně zrána, když není tak horko.“ řekl Šaj a stavěl se na nohy. „Je třeba pokračovat. Chytil ho za pas a hodil ho doprostřed kanálu.
„Aspoň si mě mohl upozornit.“ řekl mu vyčítavě, když doplaval ke břehu.
„No, to mohl,“ odpověděl mu se smíchem, „ale nebyla by to taková legrace.“ dodal a ukázal na pobavené obličeje ostatních dělníků.
Měl pocit, že spal nanejvýše několik hodin. Celé tělo ho bolelo po nezvyklé námaze.
„Tak vstávej.“ zatřepal s ním jemně Šaj. „Už je čas.“
Neochotně otevřel oči a podíval se na něho. Stál nad ním skloněný, se svým věčným úsměvem, který mu v té chvíli lezl poněkud na nervy. Opatrně se posadil a zasténal. V těle ucítil každý sval, v krku měl velký kámen, který mu bránil pořádně polykat a dýchat.
„Ajajaj.“ zasmál se Šaj. „Bolí to, co?“
Neochotně přikývl a šel do umývárny. Každý krok byl pro něho utrpením. Neochotně se umyl a slyšel, že Šaj vyšel z pokoje. Slyšel, jak se zvuk jeho kroků rozléhá po chodbě. Sehnul hlavu, aby si umyl obličej. Ucítil, jak se mu převrací žaludek a svět kolem něho se propadl do tmy.
Probudil se zimou. Zuby mu cvakaly a celý se chvěl. Venku byla tma a on spíše tušil, než viděl, jak se nad ním někdo sklání.
„Bude to v pořádku, můj malý příteli, bude to v pořádku.“ slyšel Šajův hlas, plný strachu.
„Mám žízeň.“ zašeptal nateklými rty.
Zrak si pomalu zvykal na tmu v pokoji. Pak někdo rozsvítil lampu a on uviděl starého, malého muže, jak připravuje nápoj.
„Bude to hořké, ale vypij to. Pomůže to.“ řekl ten muž a chytil ho za zápěstí, aby mu nahmatal tep. Viděl Šajovy obavy v očích. Pohled upřený na starcovy rty, jakoby očekával ortel.
Šaj mu jemně nadzvedl rukou hlavu a ke rtům mu přisunul nádobku s nápojem. Byl opravdu hořký a žízeň nezahnal. Poslušně polkl tekutinu a neměl sílu oponovat, když ho Šaj nutil, aby vypil další doušek. Pak mu teprve podal šťávu z granátových jablek, aby mohl zahnat žízeň i hořkost po léku.
„Podlož mu více hlavu,“ řekl ten muž a dal mu ruku na čelo. Potom se mu podíval do očí. „No, pár dní si poležíš, ale na umření to není.“ Ohmatal mu jemně krk. Cítil, jak se dotýká zvenku boulí, které měl v krku a bránily mu polykat. Muž dal na krk pruh látky, namočené v něčem, co příjemně chladilo a vonělo mátou. Chvíli ještě hovořil se Šajem, ale Achboinu už neměl sílu sledovat rozhovor a upadal do hlubokého spánku.
Probudil ho tlumený rozhovor. Ty hlasy poznával. Jeden patřil Šajovi, druhý Kaneferovi. Stáli u okna a o něčem vášnivě diskutovali. Cítil se už lépe a tak se posadil na posteli. Šaty měl potem přilepené k tělu, hlava se mu točila.
„Jen pomalu, chlapče, jen pomalu.“ slyšel Šaje, který k němu přiběhl a vzal ho do náruče. Odnášel ho do umývárny. Pomalu, mokrým hadrem, omýval jeho tělo jako dítěti. „Nahnal jsi nám hrůzu. To ti teda řeknu.“ řekl už veseleji. „Má to ale jednu výhodu – pro tebe,“ dodal, „kanály už opravovat nemusíš.“ zasmál se a zavinul ho do suchého prostěradla a odnášel ho zpět na lůžko.
Kanefer stál stále u okna a Achboinu si všiml, že se mu mírně třesou ruce. Usmál se na něho a on úsměv opětoval. Potom přistoupil k lůžku. Mlčel. Díval se na něho a pak ho, se slzami v očích, objal. Ten projev citu byl tak nečekaný a tak upřímný, že se Achboinu rozplakal. „Měl jsem o tebe strach.“ řekl mu Kanefer a odsunul mu z čela pramen zpocených vlasů.
„Jdi od něho dál, architekte.“ řekl muž, který vkročil do dveří. „Nerad bych tu měl pacienta navíc.“ Káravě se podíval na Kanefera a usedl na okraj lůžka. „Běž se pořádně omýt a tohle si dej do vody.“ přikázal mu a gestem ho poslal do umývárny. Achboinuovi ta scéna připadala směšná. Kaneferovi nikdy nikdo nic nepřikazoval, to většinou on uděloval rozkazy a teď se poslušně, jako dítě, odebíral do umývárny bez jediného slova reptání.
„Tak se na tebe podíváme,“ řekl sunu – lékař a ohmatával mu krk. „Pořádně otevři pusu.“ přikázal, zatímco Šaj odhrnoval z okna závěs, aby do místnosti vpustil více světla. Pořádně ho prohlédl a pak odešel ke stolu, kde odložil svůj vak. Začal vytahovat řadu lahviček s tekutinami, krabiček s bylinami a kdo ví s čím ještě. Achboinu zpozorněl.
„Dej mu tohle.“ řekl a podal Šajovi krabičku. „Měl by to spolknout vždy jednu třikrát denně.“
Šajnalel do poháru vodu a vzal s krabičky malou kuličku a podal ji Achboinuovi.
„Nerozkousávej to,“ přikázal sunu. „Uvnitř je to hořké,“ dodal a míchal v misce na stole nějaké ingredience.
Achboinu poslušně spolkl lék a zvědavě se přesunul na druhou stranu postele tak, aby viděl, co sunu dělá.
„Vidím, že je ti opravdu lépe,“ řekl, aniž se na něho podíval. Jen dále míchal něco v nádobce ze zeleného kamene. „Jsi pořádně zvědavý, což?“ zeptal se a Achboinu nevěděl, zda ta otázka patřila jemu nebo Šajovi.
„Co to děláš, pane?“ zeptal se.
„To vidíš, ne?“ řekl mu a konečně se na něho podíval. „Opravdu tě to zajímá?“
„Ano.“
„Léčivý olej na tvé tělo. Nejdříve musím řádně rozdrtit všechny ingredience a pak je zředím datlovým olejem a vínem. Budeš si tím natírat tělo. Pomůže to od bolesti a působí to antisepticky. Kůží se do těla dostanou látky, které by měly vyléčit tvou nemoc.“
„Ano, to vím. Oleje používali i Anubisovi kněží při balzamování. Zajímají mě ty přísady.“ řekl mu Achboinu a zpozorněl.
Sunu přestal drtit přísady a podíval se na Achboinua: „Poslyš, ty jsi opravdu příliš zvídavý. Pokud se budeš chtít o našem řemesle dozvědět více, Šaj ti řekne, kde mě najdeš. Teď mě nechej pracovat. Nejsi jediný pacient, kterého mám na starosti.“ znovu se sklonil nad misku a začal odměřovat olej a víno. Potom začal natírat jeho tělo. Začal od zad a ukazoval Šajovi, jakým způsobem postupovat při vmasírování oleje do svalů.
Z umývárny vyšel Kanefer. „Budu muset už jít, Achboinue. Čeká mě dneska hodně práce.“ Byl ustaraný, i když se to snažil zakrýt úsměvem.
„Nepospíchej tolik architekte,“ řekl sunu přísně. „Rád bych se na tebe podíval, abych měl jistotu, že jsi v pořádku.“
„Až příště, sunu.“ řekl mu Kanefer. „Neboj se, je mi dobře.“
„Myslím si, že nejlepším lékem na tvé neduhy, je on. Už dlouho jsem tě neviděl v tak dobré formě.“
Kanefer se zasmál. „Už opravdu musím jít. Ty udělej, co umíš, abys ho co nejdříve dostal na nohy. Potřebuji ho mít u sebe.“ řekl sunuovi a dodal: „A nejen jako lék.“
„Jen si jdi po svých, nevděčníku.“ odvětil a zasmál se. „Tak, chlapče, jsme hotovi.“ obrátil se na Achboinua. „Měl bys zůstat ještě pár dní v posteli a hodně pít. Stavím se tu ještě zítra – pro jistotu.“ řekl a odešel.
„Ten chlap měl být generál a ne sunu.“ obrátil se Šaj k Achboinuovi. „Tedy respekt má.“ dodal a převrátil matraci. „Až to dodělám, zajdu do kuchyně a donesu něco k jídlu. Musíš mít hlad.“
Přikývl. Hlad měl a také žízeň. Tělo už tolik nebolelo, olej příjemně chladil, ale unavený byl. Přešel k posteli a lehl si. Když Šaj donesl jídlo, spal.
Procházel stájemi. Zdálo se mu, že všechny krávy jsou stejné. Stejná černá barva, stejná bílá trojúhelníková skvrna na čele, na zádech skvrna v podobě orla s roztaženými křídly, dvojbarevné chlupy na ocase. Byly stejné, jako sám Hapi.
„Tak co říkáš?“ zeptal se ho Merenptah, který měl stáje na starosti.
„A telata?“
„Záznamy o nich poskytne Ibeb nebo Inenu.“
„Výsledky křížení…?“
„Nevalné.“ řekl Merenptah a zamířil k východu. „Však ti Ibeb řekne více.“
„Zkoušeli jste jenom jednu generaci? Co potomci. Třeba se znaky přenášejí až ve druhé generaci.“ namítl Achboinu.
„I to jsme vyzkoušeli. Také velmi nejisté, ale rozhodli jsme se pokračovat. Pokusíme se dál experimentovat v jiných stájích, v těch, co se staví za městem.“
Kolem pobíhaly kočky a jedna z nich se otřela Achboinuovi o nohu. Sehnul se a pohladil ji. Začala příst a snažila se mu hlavu schovat do dlaně. Ještě jednou ji podrbal za ušima a pak dohonil Merenptaha u východu.
„Chceš vidět i stáje za městem?“ zeptal se ho.
„Ne, dneska už ne. Mám ještě nějakou práci s Kaneferem. Ale děkuji Ti za nabídku. Zítra se stavím za paní Ibeb, abych se podíval na záznamy. Třeba budu moudřejší.“
Chvíli pokračovali mlčky až k posvátnému jezeru. Zahradníci sadili právě dovezené stromy kolem jeho břehů.
„Domluvíš mi, prosím, návštěvu u těch, za západní branou Svaté stáje?“ zeptal se Merenptaha.
„Pokusím se,“ odpověděl po chvíli zaváhání a dodal: „nedělej si moc velké naděje…“ odmlčel se, hledal nejvhodnější slova.
„Nic se neděje,“ přerušil ho Achboinu, „zase to tolik nespěchá. Jen mě to zajímalo.“
Rozloučili se. Achboinu pokračoval ke staveništi paláce. Hledal Kanefera, který dohlížel na práce prvního stupně. Přístupová cesta byla skoro dokončena, včetně podstavců pro řadu sfing, které ji měly lemovat.
Představoval si průvod hodnostářů, jak kráčí po této cestě. Byl spokojen. Působila majestátně, stejně majestátně bude působit i čelo paláce, ke kterému vedla. Slunce pražilo do zad. „Stromy“, uvědomil si. „Potřebuje to ještě stromy, které by tomu dodávaly stín a vůni.“ pomyslel si a očima hledal Šaje. Kde je Šaj, bude i Kanefer. Míjel ho cihlář s prázdným vozíkem. Vzpomněl si na nabídku Šaje před svou nemocí. Musí se na ně podívat. Bylo mu záhadou, jak zvládnou vyrobit takové množství cihel pro plánovanou výstavbu ve městě i rozšíření samotné zdi kolem něho, která měla být 10 metrů vysoká. Rozhlédl se kolem sebe. Všude byli řemeslníci, všude se stavělo. Celé místo bylo jedno velké staveniště plné prachu. Všude pobíhaly děti, křičely a smály se a pletly se dělníkům pod nohy k velké nelibosti dozorců staveb. Zdálo se mu to nebezpečné.
Oba byli nervózní a netrpělivě čekali na příchod sunua. Slyšeli otevírání dveří a zdálo se, že je už nic neudrží na jednom místě.
„Tak co?“ zeptal se Šaj, když sunu vstoupil do dveří.
„Uklidni se,“ řekl mu tónem, který nesnesl odporu. „Zdravím vás.“ dodal a posadil se. Ta chvíle se zdála neúnosně dlouhá.
Teď už to nevydržel Kanefer. Vyskočil z lavice a postavil se před sunua: „Tak mluv, prosím.“
„Všechny výsledky jsou negativní. Žádný jed, nic, co by naznačovalo, že ho chtěl někdo otrávit. Prostě není zvyklý na tohle podnebí a těžkou práci k tomu.“
Bylo vidět úlevu na tvářích obou mužů. Zvláště Šaj se zklidnil a přestal chodit po místnosti, jako lev v kleci.
„Jenže,“ pokračoval, „co není, může být. Opatření, která jste udělali, nejsou, podle mne, dostatečná. Je sám a nemá s sebou nikoho, z koho by případní nepřátelé měli strach. To, že patří k Hemut Neter tady tolik neznamená, pokud nepatří do nejvyšší trojice. Ale to mi starosti nedělá.“
Šaj zavrtěl hlavou a zamračil se, ale než stačil otevřít pusu, sunu dodal:
„Nemůžeš být stále s ním. To prostě nejde. Za nedlouho tu začnou potřeby těla a na schůzku s děvčetem s ním nemůžeš.“ pak se obrátil na Kanefera: „Uvědom si, že chlapec trávil příliš mnoho času s dospělými a jen s určitou skupinou. Je to, jako byste mu ukradli dětství. Nezná dobře život kolem, neumí se pohybovat mezi vrstevníky a už vůbec nerozpozná případné nástrahy. Musíte to dohnat. Musíš ho brát více mezi lidi i mezi dělníky. Potřebuje se rozkoukat kolem sebe. Tady mu nepomůže posvátnost úřadu, jen schopnost umět se orientovat v tomto prostředí.“ odmlčel se. Do této krátké chvíle tich neměl odvahu nikdo zasahovat. Potom se k nim otočil: „Teď odejděte, mám ještě práci a čekají mě další pacienti.“
Oba se zvedli, jak na povel, a poslušně opustili místnost. Až po chvíli jim došla komičnost éto situace a tak se na sebe podívali a rozesmáli se na celé kolo, přestože jim do smíchu nebylo.
Procházel se po staveništi a kontroloval práce. Kanefera nikde neviděl. Zdáli uslyšel hluk a tak se vydal tím směrem. Dozorce přebíral cihly a nebyl spokojen s jejich kvalitou a velikostí. Handrkoval se s cihlářem a odmítal náklad převzít. Vedle stál písař, aby potvrdil převzetí materiálu a evidentně se nudil. Vmísil se do hádky a zarazil ji. Nechal si vysvětlit problém a prohlížel si cihly. Pak vzal jednu do rukou a rozbil ji. Nerozdrobila se, zlomila se v polovině a zdála se být pevná, dobrá. Tvar nevyhovoval. Byla kratší a silnější než ostatní cihly, které používali. Pak mu došlo, že tento tvar cihel měl být z pálené hlíny a měl být použit pro cestu kolem posvátného jezera. Někdo to celé spletl. Nařídil dozorci, aby cihly převzal, ale nepoužil na stavbu paláce. Najdou pro ně uplatnění jinde. Cihláři vysvětlil, k jakému omylu došlo. Dohodli se, že další várka už bude podle požadavku dozorce stavby. Písař ožil, zapsal převzetí a vzdálil se.
„Co s nimi, pane?“ zeptal se dozorce a díval se na hromadu čtvercových cihel.
„Zkuste je použít na zídky v zahradách. Tam na rozměru tolik nezáleží. Zjisti, kde se stala chyba.“ řekl mu Achboinu a pohledem pátral, zda neuvidí Šaje nebo Kanefera. Konečně je zahlédl a tak se pokynem hlavy rozloučil s dozorcem a spěchal za nimi.
Zarazili se uprostřed hovoru, když k nim přiběhl. Vysvětlil Kaneferovi, co se stalo, ten přikývl, ale bylo vidět, že myšlenkami je jinde.
„Kdy začnou sadit stromy?“ zeptal se ho Achboinu.
„Až opadnou záplavy. Pak nastane čas pro zahradníky. Do té doby se musíme co nejvíce soustředit na práce na stavbách. Až začne období setí, budeme mít málo pracovních sil.“
Míjeli skupinku dětí, která přátelsky pokřikovala na Šaje. V tom jedno dítě vrazilo do hromady naskládaných cihel připravených k odnosu, tak nešťastně, že se celá deska naklonila a cihly zasypaly dítě. Achboinu vykřikl a všichni se rozběhli k dítěti. Všichni tři včetně dětí odhazovali cihly a snažili se dítě vyprostit. Žilo, protože z hromady se ozýval jeho křik. Konečně se dostali až k němu. Šaj ho vzal do náruče a utíkal s ním ke chrámu rychlostí gazely. Achboinu i Kanefer pospíchali za ním.
Udýchaní doběhli až k prostorám vyhrazeným nemocným a vběhli do přijímací místnosti. Tam u stolu, na kterém leželo křičící dítě, stál Šaj, hladící dítě po tváři a nad ním se skláněla paní Pesešet. Levá noha dítěte byl podivně zkroucená, na čele krvácela rána a na těle se začaly tvořit podlitiny. Achboinu pomalu přistoupil ke stolu a prohlížel si dítě. Paní Pesešet zavolala pomocníka a přikázala mu, aby připravil lék proti bolesti. Šaj jemně otíral tělíčko dítěte. Rána na čele hodně krvácela a krev stékala dítěti k očím a tak se Pesešet věnovala nejdříve jí.
Zdáli zaslechli známý hlas. Nespokojené reptání starého sunu. Vstoupil do dveří, podíval se na osazenstvo místnosti, naklonil se nad dítě a pronesl: „Vás tří je opravdu těžko se zbavit.“ Vzal z rukou pomocníka nápoj proti bolesti a nechal ho vypít dítěti. „Nekřič. Měl jsi dát větší pozor na to, co děláš.“ řekl přísně. „Teď se snaž uklidnit, ať mohu dělat svou práci.“ Tón jeho řeči byl příkrý, ale dítě se snažilo uposlechnout. Jen otřesy jeho hrudníku naznačovaly, že v sobě dusí pláč.
„Vezměte ho a pojďte za mnou.“ řekl Šajovi a Achboinuovi. Rukou ukázal na nosítka, ve kterých měli přenést dítě. Nápoj začal účinkovat a dítě pomalu upadalo do spánku. Paní Pesešet chytila jednu stranu nosítek, Achboinu druhou a Šaj opatrně přenesl dítě. Potom vzal z rukou paní Pesešet nosítka a pomalu kráčeli tam, kam jim ukazovala.
„Na vnitřní zranění to nevypadá, ale levá noha je zlomená. Ruka se mi také nelíbí,“ referovala starému sunuovi.
„Sešij tu ránu na hlavě,“ řekl ji a přešel k noze. „Vy dva můžete jít.“ rozkázal.
Šaj poslušně vycházel ze dveří, ale Achboinu se nehnul. Pohled upřený na dítě a jeho nohu. Znal zlomeniny ještě z doby, kdy pomáhal kněžím Anubise v chrámu Nechenteje. Pomalu přešel ke stolu a chtěl se dotknout nohy.
„Běž se nejdříve umýt!“ zařval sunu. Pomocník ho odtáhl k nádobě s vodou. Sundal halenu a rychle se umyl do půli těla. Potom znova přistoupil k dítěti. Pesešet obvazovala hlavu dítěte. On opatrně začal prohmatávat nohu. Kost byla prasklá podél.
„Mluv.“ nařídil mu a Achboinu zachytil letmý úsměv na tváři Pesešet.
Achboinu prstem ukázal na místo, kde se kost rozlomila, pak opatrně prohmatal i spodní část nohy. Pomalu, s očima zavřenýma, se snažil nahmatat každou nerovnost kosti. Ano, tam byla kost zlomená také. Části kosti byly u sebe, ale zlomené to bylo. Otevřel oči a prstem ukázal kde. Sunu se sklonil nad chlapcem, ohmatal místo druhé zlomeniny. Přikývl.
„Dobře. A co teď?“ zeptal se ho. Znělo to spíše jako rozkaz než otázka. Achboinu se zarazil. Srovnat kost by dokázal, ale měl zkušenosti jen s mrtvými ne živými. Pokrčil rameny.
„Už ho netrap,“ řekla mu Pesešet. „Musíme to srovnat.“ Snažili se nohu od kolene natáhnout tak, aby srovnali zlomeninu. Achboinu přistoupil ke stolu. Opatrně se jednou rukou dotýkal místa, kde se části kosti od sebe oddělily, druhou rukou se snažil dostat oba díly k sobě. Koutkem oka viděl, jak na čele sunua vystoupil pot. Už věděl, jak na to. Už věděl, kde svaly a šlachy kladou odpor i jak nohou otočit tak, aby se části kosti dostaly k sobě a spojily se. Uchopil nohu nad a pod zlomeninou, zatáhl od sebe a pootočil. Oba sunuové uvolnili tah. Starý sunu pohmatem přezkoumal výsledek. Pak nechal Achboinua, aby nohu ještě jednou vyšetřil. Byl spokojen, což dával najevo tím, že jen něco, skoro přátelsky, zamumlal.
„Kde ses to naučil?“ zeptal se.
„Jako dítě jsem pomáhal Anubisovým kněžím.“ odpověděl mu a odstoupil od stolu. Pozoroval, co dělají. Desinfikovali rány sušeným medem, zpevnili nohu a obvázali. Odřeniny na těle potřeli medem a levandulovou silicí. Dítě ještě pořád spalo.
„Teď už jdi,“ nařídil mu a pokračoval v práci. Neprotestoval. Oblékl si halenu a vyšel potichu z místnosti.
Venku před chrámem stál Šaj a kolem něho skupinka dětí, nezvykle tichá. Asi pětileté děvčátku drželo Šaje kolem krku a on ho jemně objímal a hladil po vlasech. Když ho děti uviděly, zpozorněly.
„Bude to v pořádku,“ řekl jim a chtěl dodat, aby byly příště opatrnější, ale zarazil se. Holčička povolila stisk a usmála se na Achboinua. Šaj ji opatrně postavil na zem.
„Můžu za ním?“ zeptala se ho a chytila se pevně Šajovy ruky. Achboinu ten pocit znal. Pocit, kdy se musel něčeho chytit, pocit bezpečí a opory.
„Teď spí,“ řekl ji a pohladil ji po uplakané špinavé tvářičce. „Pojď, musíš se umýt, takhle by tě tam nepustili.“
Holčička táhla Šaje směrem k domovu. Jeho ruku nepustila, ale pohledem kontrolovala, zda jde Achboinu za nimi. Děti se mezitím rozprchly. Šaj ji vyzdvihl a posadil si ji na ramena. „Budeš mi ukazovat cestu,“ řekl ji a ona se zasmála a ručkou ukazovala směr, kterým mají jít.
„Jak to šlo?“ zeptal se ho Šaj.
¨“Dobře.“ odpověděl mu a dodal: „Staveniště není místo na hraní. Je to pro ně nebezpečné. Měli bychom něco vymyslet, aby se nepletly dělníkům pod nohama. Mohlo to dopadnout hůře.“
„Tam, tam.“ ukazovalo děvčátko k nízkému domku. Matka vyběhla ven. Pohledem hledala chlapce. Zbledla. Šaj postavil holčičku na zem a ta se rozeběhla k matce.
„Co se stalo?“ zeptala se se strachem v hlase.
Achboinu ji situaci vysvětlil a uklidnil ji. Žena plakala.
„Byla jsem pracovat v chrámu,“ vzlykala.
Šaj ji jemně objal: „Klid, jen klid, je v pořádku. Je v těch nejlepších rukou. Pesešet se o něho postará. Je to jen zlomená noha.“
Žena zvedla hlavu. Musela se zaklonit, aby viděla Šajovi do očí: „Bude chodit?“ Strach v jejím hlase byl až hmatatelný.
„Bude,“ řekl Achboinu. „Pokud nenastanou komplikace. Ale bude to chvíli trvat, než noha sroste.“
Dívenka chvíli pozorovala matku, ale pak usedla na bobek a klacíkem začala kreslit do prachu cesty. Šaj si dřepl vedle ní a pozoroval, co dělá. Kreslila Horovo oko. Obrázku scházelo dost do dokonalosti, ale tvary byly už určité. Pomohl ji oko opravit do správné podoby.
Žena se omluvila a vběhla do domu omýt si z tváří rozmazané líčidlo. Po chvíli zavolala i děvčátko. Poté vyšly ze dveří, obě upravené, nalíčené a v čistých šatech. Chtěly navštívit chlapce. Rozloučily se a odcházely směrem k chrámu. V ošatce nesly ovoce, chleba a nádobu s medem.
Ráno ho probudily hlasy. Rozpoznal Šajův, druhý hlas neznal. Šaj vešel do pokoje. Tác s jídlem položil na stůl.
„Pospěš si,“ řekl mu Šaj a napil se piva. „Za hodinu musíš být u Siptaha. Poslal ti vzkaz.“ Ukousl velký kus chleba a pomalu žvýkal.
„Potřebuji se vykoupat, jsem celý zpocený.“ odpověděl a z truhlice vyndal sváteční oblečení a nové sandály.
„Před, anebo po jídle?“ ušklíbl se přátelsky Šaj.
Achboinu jen mávl rukou a vyšel ven do zahrady a skočil do bazénu. Voda ho probrala a osvěžila. Už se cítil lépe. Celý mokrý vběhl do místnosti a postříkal Šaje.
„Nechej toho,“ řekl rozmrzele a hodil po něm ručníkem.
„Špatné ráno?“ zeptal se ho a pozoroval ho.
„Nevím. Dělám si starosti o to dítě. Možná si měl pravdu. Měli bychom něco vymyslet. Až začnou práce naplno, bude to ještě nebezpečnější.“ pohled upřený do prázdna, pomalu žvýkal chleba.
„Tak zjisti, jak se mu daří, třeba tě to uklidní. Za Siptahem mohu jít sám.“ řekl mu a zamyslel se.
Šaj ožil. „Myslíš, že už je doma?“ zeptal se Achboinua.
„Myslím si, že ještě ne,“ řekl mu se smíchem. „Chceš vidět to dítě nebo tu ženu?“ zeptal se ho a uhnul před sandálem, který po něm Šaj hodil.
„Víš, že je vdova?“ řekl mu po chvíli a zcela vážně.
„Zjistil si toho dost.“ odpověděl mu Achboinu a zvedl obočí. Tohle bylo vážné. „Myslím si, příteli, že máš šanci. Mohla na tobě oči nechat.“ řekl mu také vážně.
„Jenže…“ vzdychl a nedopověděl.
„Tak mluv a nenapínej mě. Víš, že za chvíli musím jít.“ řekl mu s výčitkou v hlase a sáhl po fících.
„No, i kdyby to vyšlo. Jak je uživím. Umím jen létat a to, jak víš, tady není možné.“
Tak to je opravdu vážné, pomyslil si Achboinu. „Poslouchej, myslím, že jsi velmi skromný. Dokážeš se postavit ke každé práci a máš jeden obrovský dar. Dar, který ti dali bohové, umíš to s dětmi a to velmi dobře. Kromě toho jsi zašel moc daleko do budoucnosti. Nejdříve ji pozvi na schůzku a pak uvidíš.“ řekl mu přísně. „Musím jít.“ dodal. „A ty jdi zjistit, co je s tím chlapcem.“ Zavřel za sebou dveře a kolem žaludku pocítil zvláštní tíseň. „Žárlím?“ pomyslel si a pak se usmál. Šel pomalu chodbou až k velkému schodišti.
„Vítám tě, Ctihodný.“ řekl mu muž v prosté haleně bez rukávů. Stěny jeho pokoje byly bílé a pokreslené uhlíkem. Spousta náčrtů postav, tváří a vzorů. Všiml si jeho údivu a pak dodal na vysvětlenou: „Je to pohodlnější a levnější než papyrus. Můžeš to kdykoli setřít nebo přebílit.“
„To je dobrý nápad.“ odvětil Achboinu.
„Posaď se, prosím,“ řekl mu. „Omlouvám se, že tě vítám takhle, ale máme hodně práce a málo lidí. Snažím se využívat každičkou chvilku.“ Zavolal děvče a požádal ji, aby jim přinesla ovoce.
Šel k velké truhle v rohu místnosti a otevřel ji: „Přišly ti nějaké dopisy.“ Podal mu svazek papyrů a odstoupil, aby si je Achboinu mohl prohlédnout. Jeden z nich byl od Nihepetmaat. Uklidnil se. Žila. To bylo podstatné. Strach z toho, že se bude opakovat stejná scéna, jako když odešel z chrámu Nechenteje, se rozplynul. Další byly od Meniho. Informoval ho o jednáních spojených s vybudováním nových knihoven. Tato zpráva uspokojivá nebyla. Sanacht byl ve svém ničení důkladný. Podařilo se mu okrást většinu chrámů na severu i jihu, zničit a vyplanit většinu hrobů a zádušních chrámů předků. Škody byly nepředstavitelné. Některé písemnosti nechal přenést do svého paláce, ale ty shořely, když byl poražen. Jedna zpráva ho ale potěšila. I kněží z Ionu byli ochotní spolupracovat. Nakonec se Sanacht obrátil i proti nim – proti těm, kteří ho dosadili na trůn. Cena za spolupráci nebyla tak velká, pomyslel si, jen obnova chrámů v Ionu. To ale znamenalo, že se bude zároveň pracovat na dvou velkých projektech – Mennoferu a Ionu. Obě města nebyla od sebe daleko a obě byla ve výstavbě. Vzájemně si odčerpávali pracovní síly. Zvedl hlavu, aby si prohlédl ještě jednou stěny Siptahova pokoje. Na stěně našel to, co hledal – Atum, Eset, Re. Sjednotit náboženství jednotlivých nomů nebude lehké. Posílení moci Ionu byla nutná cena za spolupráci a klid v Tameri, ale znamenalo to oddálení možnosti sjednotit zemi nábožensky. To ho nepotěšilo.
„Špatné zprávy?“ zeptal se Siptah.
„Ano i ne, Ver mauu.“ odpověděl a stočil papyry. Přečte si je později. „Omlouvám se, že jsem tě okradl o čas, ale potřeboval jsem vědět…“
„To je v pořádku,“ přerušil ho Siptah. Odmlčel se. Achboinu viděl, že hledá slova. Začal mít obavy, zda se nový faraón nerozhodl ho z Mennoferu odvolat. „Hovořil jsem s představeným sunuů,“ řekl po chvíli a znovu se odmlčel. „Nedoporučuje ti práci na obnově kanálů. Říká, že tvůj organismus ještě nepřivyknul zdejším podmínkám a tvé tělo se ještě vyvíjí. Těžká práce by ti mohla uškodit.“
„Ano, hovořil o tom se mnou po mé nemoci.“ odpověděl mu a pokračoval: „Vím, že tady nastává problém, svou daň musím odvést, jako každý jiný. Výjimka by mohla vzbudit podezření. Jsem, konec konců, jen učedník. Mohu pracovat jinde – třeba na výrobě cihel.“ vzpomněl si na Šajovu nabídku.
„Ne, cihly ne. Je to daleko od chrámu,“ řekl mu na to Siptah, „a já jsem zodpovědný i za tvou bezpečnost.“
„Takže?“
„Je tady hodně lidí. Potřebujeme spoustu líčidel a mastí. Chybějí nádoby. Přišel jsi, aby ses naučilprojektovat a pracovat s kamenem. Měl bys tedy pracovat s tím, kvůli čemu jsi přišel. Navrhuji, abys pomáhal při výrobě kamenných nádob a nádobek a poté snad i obřadních mís. Tam se zároveň i něco naučíš.“ Očekával odpověď. Měl moc mu přikázat, ale neuděl to a Achboinu mu byl za to vděčný.
„Souhlasím Ver mauu.“
„Kdy odjíždíš, plnit si své povinnosti na Jihu?“ zeptal se ho.
„Před záplavami, ale nezůstanu dlouho.“ odpověděl mu. „Mám prosbu, Ver mauu.“ oslovoval ho titulem, který mu právem náležel. „Nerad tě tím zatěžuji, ale nevím, na koho se v té věci obrátit.“
„Mluv.“ řekl mu a zpozorněl.
Achboinu vylíčil situaci s dětmi. Upozornil na nebezpečí, které zde hrozí, když se pohybují bez dozoru na staveništi a popsal i příhodu s chlapcem, na kterého spadly cihly. „Zdržuje to jak dělníky, tak to ohrožuje děti. Zákaz by se setkal s odporem a stejně by to nebylo nic platné. Děti neuhlídáš. Ale kdybychom v prostorách chrámu vybudovali školu, pak by alespoň část dětí přestala volně pobírat venku. Potřebujeme písaře…“. Vysvětlil mu i potíže s vybudováním nových knihoven. „Budeme potřebovat spoustu písařů a nejen pro opisy starých textů, ale i pro administrativní správu.“ dodal.
„Ale řemeslo Tothovo bylo určeno jen kněžím. A kněžími se mohou stát jen ti, kteří v sobě nesou alespoň část krve Velkých.“ upozornil ho Siptah.
„Vím, uvažoval jsem nad tím. Ale vem si Nejvyšší, ty obrovské možnosti. Možnost vybrat si nejlepší z nejlepších. Mít možnost výběru, ale i mít možnost komunikace. Rychlejší komunikace. Tameri je ještě otřesena po bouřích Suchetových vojáků. Chrámy byly zničeny, knihovny vypleněny, kněží zabiti jen proto, aby se zapomnělo na to, co bylo. Je to jako podřezat stromu kořeny. Když jim dáš písmo, posílíš jejich sebeúctu, posílíš jejich hrdost, ale také vděčnost. Ano, uvědomují si zneužití, ale výhody se mi zdají větší.“
„Musím si to ještě promyslet.“ řekl Siptah a zamyslel se. „Kromě toho, kdo by tuto práci dělal? Písaři jsou vytíženi pracemi na stavbách, v zásobování. Není jich málo, ale i tak je jejich počet nedostačující. Všichni jsou vytíženi na maximum.“
„To by nebyl problém. Kněží a písaři nejsou jediní, kdo ovládá tajemství písma. Ale teď tě nebudu zdržovat a děkuji ti, že můj návrh promyslíš. Půjdu se teď dohodnout ohledně mé práce. U koho se mám hlásit?“
„Cheruef má na starosti práce. A obávám se, že tě nebude šetřit.“ podotkl a rozloučil se s ním. Když odcházel, byl Siptah zase u své stěny a opravoval na ni nějakou skicu.
„To není špatný nápad,“ pomyslel si Achboinu a vracel se zpět.
Návštěvu u Cheruefa ještě odložil. Nejdříve si potřebuje přečíst to, co mu poslal Meni v jazyce těch čisté krve a Nihepetmaat. „Také si musím promluvit s Kaneferem.“ pomyslel si. „Měl mě upozornit, že práce probíhají i v Onu.“ Byl naštvaný, že mu tuto informaci zatajil, ale pak se zarazil. Kanefer byl představeným prací v zemích Jihu i Severu a není jeho povinností se mu svěřovat. Najednou si uvědomil tíhu jeho úkolu i nebezpečí, kterému je vystaven. Každou svou chybu by draze zaplatil a nejen ztrátou postavení, ale možná i životem.
-pokračovanie-
Darja Fusková
S dovolením autorky
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
Imhotep
http://www.kemet.sk/rubrika/imhotep