Neletěl se starcem, ale s mužem, jehož pleť měla barvu bronzu. Byl větší než oni a jaksi mohutnější. Neletěli ve velkém ptáku, ale v něčem, co mělo lopatky, které se otáčely kolem. Dělalo to hluk, jako velký skarabeus. Vznášeli se nad údolím a pohybovali se kolem skal. Křičel na muže, když potřeboval, aby se k něčemu přiblížili či slétli níže. Byl tak zabraný do svého úkolu, že ztratil pojem o čase. Znova a znova létal dokola ve snaze zapamatovat si všechny detaily.
III. Bůh – a je jedno, jestli je či není, je dobrým prostředkem…
„Musíme dolů.“ zakřičel na něho muž a usmál se. „Musíme dolů, chlapče.“
Snažil se mu sdělit, že ještě ne, že si ještě vše nezapamatoval, ale muž se jen smál: „To nevadí. Vždycky můžeš nahoru, budeš-li to potřebovat.“ To ho uklidnilo.
Muž vyskočil z té věci a hodil si ho přes rameno, jako pytel pšenice. Stále se smál. Smál se i tehdy, když ho postavil před starcem. Pak mu podal ruku na rozloučenou. Achboinuova dlaň se v jeho ruce ztrácela.
„Tak co jsi zjistil?“ zeptal se ho stařec a obrátil se ke stolu, kde hledal něco mezi svitky papyru.
„Potřebuji si to všechno utřídit.“ odpověděl mu a dodal: „Opravdu mohu ještě nahoru, budu-li to potřebovat?“
Stařec přikývl. Konečně našel to, co hledal a podal to Achboinuovi. „Tohle si prostuduj a pak mi to vrať.“
„Co je to?“ zeptal se.
„Plán – plán města.“ řekl stařec a sklonil se nad dalšími papyry.
„A co když to nepřijme?“ zeptala se ji.
Na to nepomyslela. Byla tak soustředěna na to, aby je přesvědčila, že zapomněla na něho. „To nevím.“ řekla popravdě a zamyslela se, „Budeme muset hledat dál.“ Budou muset hledat dál i tak, vždyť on byl chlapec a místo zde bylo až dosud vyhrazeno jen ženám. Najednou se jí nezdálo správné, on je prozatímním řešení. Nebylo to vůči němu spravedlivé, ale v této chvíli se už nic dělat nedalo. Věci zašly příliš daleko a času bylo tak málo. Jestliže Nebuithotpimef odmítl jeho ochranu, budou ho muset chránit samy tak jako tak.
Našel ho, jak spí nad roztaženým plánem města, hlavu v jeho středu. Uzounký pramínek slin stekl na papyrus a zanechal na mapě skvrnu, která vypadala jako jezero. Jindy by ho vypeskoval za to, že tak zachází s dokumenty, ale dne jen opatrně zatřásl jeho ramenem, aby ho vzbudil.
Otevřel oči a uviděl starce. Vyrovnal se a zahlédl skvrnu na mapě.
„Opravím to,“ řekl mu a promnul si oči. „Promiň,“ dodal: „Usnul jsem.“
„To nevadí. Teď si pospěš, odcházíme.“ řekl mu.
„Ale…“, ukázal rukou na mapu. „Můj úkol…, ještě nejsem hotový.“
„Můžeš to sepsat. Bude k němu přihlédnuto.“ odpověděl mu a gestem naznačil, aby si pospíšil.
Achboinu byl rozmrzelý. Slíbil mu, že si může ještě jednou prohlédnout město z výšky. Dal mu úkol a teď ho zase odvádí. Připadal si jako jejich hračka, se kterou si pohazují. Vztek v něm stoupal a krk se mu sevřel lítostí.
„Proč?“ zeptal se ho přiškrceným hlasem, když byli ve vzduchu.
„Všechno se dozvíš. Trpělivost.“ řekl mu a podíval se na něho. Viděl nespokojenost v jeho tváři a tak dodal. „Toto je velmi důležité, věř mi. Velmi důležité! A já sám nejsem oprávněn říci ti více.“ dodal ještě.
„A můj úkol?“ snažil se prolomit jeho mlčení Achboinu.
„Teď tě čeká těžší, ale nikde není řečeno, že nemůžeš dokončit to, co jsi začal. Jak už jsem řekl, napiš své připomínky tak, aby byly srozumitelné i ostatním. Budou brány v na vědomí, slibuji.“
Neuklidnilo ho to. V ruce svíral kámen, který vzal před odletem ze země. Bílý kámen, průhledný jako voda. Krásný krystal křišťálu. Chladil ho v dlani. Promlouval k němu a tak se zaposlouchal do řeči země, ze které vyšel.
Byl okoupaný a oblečený do čistých šatů. Nikdo mu neřekl, co se bude dál dít a tak čekal ve svém pokoji. Nervózně se procházel sem a tam, chvíli usedl, ale nevydržel to moc dlouho. Atmosféra kolem se mu zdála také nervózní. „Možná je to mnou.“ pomyslel si a vyšel ven. Snad v ulicích starého města najde vnitřní klid.
„Vrátil ses?“ uslyšel za sebou známý hlas. Obrátil se. Za ním stal chlapec, který ho poprvé vedl k jeskyni žen, v ruce ranec.
„Ano, ale ty, jak vidím, odjíždíš.“ odpověděl mu a usmál se: „Jdeš do nového města?“ zeptal se ho.
„Ne,“ odvětil chlapec. „Já jedu na východ, tam to pro mě bude lepší.“
Udiveně se na něho podíval. Nerozuměl.
„Víš, organismus některých z nás se nepřizpůsobil novým klimatickým podmínkám a slunce nám škodí. Jeho paprsky nás mohou zabít. Naše kůže bývá nenávratně poškozena, a proto se pohybujeme venku jen tehdy, když slunce zapadne, anebo trávíme čas tady dole. Tam, kam odjíždím, je také podzemní město. Ne takové, jako toto, ale…“ nedopověděl. Podíval se na muže, který ho gestem pobízel ke spěchu. „Už musím jít. Přeji ti hodně štěstí.“ řekl mu, vzal do, modrou látkou omotaných, rukou ranec, a pospíchal k východu. Achboinu ještě viděl, jak mu muž omotává látkou tváře včetně očí. Slunce ještě nezapadlo.
To, co mu řekl chlapec, ho rozrušilo. Nikdy se s ničím podobným nesetkal. Slunce bylo božstvo, které opěvovali v mnoha podobách. Re byl pro něho vždy nositelem života i Achnesmerire měla po něm jméno – Milovaná Reem, ta která osvětluje božským světlem. Slunce byl pro něho život a pro chlapce znamenal smrt.
„Kde se touláš?“ zeptala se ho Achnesmerire. „Hledám tě už notnou chvíli. Pojď, ať nepřijdeme pozdě.“
Kráčel mlčky za ní, myšlenkami byl ale ještě u chlapce s bílými vlasy.
„Pospěš si!“ popoháněla ho a usmívala se.
„Kam jdeme?“ zeptal se ji.
„Do chrámu.“ řekla a zrychlila.
„Bylo by snadnější, kdyby tady byla.“ řekl a vzpomněl si na malou slepou dívku.
„Také neviděla všechno,“ namítla Maatkare a zarazila se, protože si vzpomněla na den její smrti. Něco v ní jí říkalo, že ona o tom věděla. Věděla a neřekla. „Víš, ona už tu není a s tím nic neuděláš. Vybrala tebe a ty máš prostředky k naplnění svého úkolu, stačí je jen využívat.“ Chtěla mu ještě říci, že by měl možná plnit je to, co je jejich úkolem, a nezajímat se tolik o to, co se děje kolem, ale neřekla mu to. Jeho pobyt mezi nimi byl jen dočasný a jeho úkol neznala.
„Proč jsme zničili staré město?“ zeptal se jí najednou a podíval se na ni. Vzpomněl si na obrovské výbuchy, které po sobě zanechaly jen spoušť. Za pár let vše pokryje písek z pouště.
„Je to tak lepší, věř mi.“ řekla mu a zastesklo se ji. „Je to tak lepší, alespoň doufám.“ dodala tiše a odešla.
Chvíli ji sledoval pohledem, ale pak se zase sklonil nad papyry, soustředit se ale nemohl. Možná to bylo únavou, možná tím, že byl myšlenkami jinde – více v budoucnosti než v současnosti. Zavřel oči a nechal myšlenky jen tak plynout. Třeba se za chvíli uklidní.
Před očima se mu zjevila tvář kněžky Tehenut. Vzpomněl si na její postoj k bohům a vzpomněl si, jak na ni reagovali lidé. Bůh – a je jedno, jestli je či není, je dobrým prostředkem…
Vstal a šel se projít. Snažil se zapudit kacířské myšlenky a uklidnit se. Vyšel ven a narazil na muže s pletí bronzu, se kterým tenkrát létal nad krajinou nového města.
„Zdravím tě.“ řekl mu a radostně ho vyzvedl do výšky. Jeho úsměv byl nakažlivý a Achboinu se začal smát. Chvíli se cítil jako chlapec, kterým byl a ne jako kněz či funkcí, kterou nyní zastával a pro kterou nebyl název. „Vyrostl si.“ zahlaholil muž a postavil ho na zem. „Nechceš se proletět, příteli?“
„Kam?“ zeptal se ho.
„Do Mennoferu.“ řekl muž a zasmál se.
„Kdy se vrátíme?“
„To nevím,“ odpověděl mu. „Chtějí tam postavit nový královský palác.“
Achboinu zpozorněl: „Co o tom ještě víš?“
„Nic.“ řekl muž, naklonil se nad něho a se smíchem zašeptal, „ale znám někoho, kdo o tom ví víc.“ Zasmál se a pohladil ho.
To pohlazení bylo jak balzám na jeho duši. Jeho dlaň byla teplá a laskavá a on měl zase pocit, že je jen malým klukem, který se s ním nemusí ničeho bát.
„Poletím,“ rozhodl se. Nevěděl, jestli zvítězila zvědavost nebo touha ještě chvíli prodloužit tu chvíli, kdy se mohl cítit být dítětem. „Kdy odlétáme?“
„Zítra. Zítra za úsvitu.“
Vydal se za Menim. Vstoupil do jeho domu a nechal se ohlásit. Usedl na okraj malé kašny v atriu jeho domu. Tu kašnu měl rád. Sám se podílel na její stavbě. Bojoval s kameny a pozoroval, jak je kameníci opracovávají tak, aby získaly správný tvar. Socha uprostřed kašny měla tvář malé slepé dívky. Udělal ji sám z bílého kamene a vdechl do něho část její duše. Poslední úpravy dělal skoro poslepu. Její tvář žila v něm a on, s očima zavřenýma a plných slz hladil kámen, aby uchoval všechny její něžné rysy. Zesmutněl. Stýskalo se mu po ni. Položil ruku na chladný kámen a zavřel oči. Poslouchal hlas kamene. Tichý tepot jeho srdce. Pak mu někdo položil ruku na rameno. Rychle otočil hlavu a otevřel oči. Meni.
„Je dobře, že jsi přišel. Chtěl jsem tě nechat zavolat.“ řekl mu a rukou naznačil, že má jít za ním.
Vešli do pracovny. Tam, nad velikým stolem, se skláněl na papyry muž, kterého neznal. Nebyl jako oni, měl výšku lidí a podle šatů i účesu byl z Cinevu. Achboinu se uklonil, pozdravil muže a pohledem zabloudil na stůl. Mapy.
„Dovol, Kanefere, abych ti představil Achboinua.“ řekl Meni.
„Slyšel jsem o tobě.“ řekl muž a prohlížel si ho. Jeho ústa se neusmála, tvář zůstala jako z kamene. Achboinua obestřel chlad. Aby zakryl své rozpaky, naklonil se nad stůl a vzal do ruky mapu. Viděl koryto Itery, nízká pohoří, velkou ohradní zeď vedoucí kolem města i rozmístění chrámů a domů, ale představit si to nedokázal. Muž mu podal druhý papyrus s nákresem stavby paláce. Celou dobu ho pozoroval a v jeho tváři se nepohnul jediný sval.
„Prý si spolupracoval na výstavbě tohoto města.“ řekl mu muž. V jeho hlase zazněl nepatrný výsměch.
„Ne, pane,“ odpověděl Achboinu a podíval se na něho. Díval se mu přímo do očí a neuhnul pohledem. „Ne, dal jsem jen své připomínky k opevnění města a některé mé návrhy byly akceptovány. To je vše.“ Muž sklopil zrak. „Nejsem architekt,“ dodal ještě a vrátil mu nákres paláce. Pak pochopil. Ten muž měl strach.
„Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat.“ vstoupil do hovoru Meni a podíval se na něho.
„Zajímá,“ odpověděl mu. „Velmi mě to zajímá. A proto jsem také přišel požádat tě, abych mohl letět…“
„Je zajímavější let nebo město?“ zeptal se se smíchem Meni a uvolnit tak napjatou atmosféru v pracovně.
„Obojí.“ odpověděl Achboinu a zarazil se. Nebyl si jistý, zda může před mužem mluvit otevřeně. Podíval se na Meniho.
„Ano, faraón chce přemístit sídelní město Tameri do Mennoferu,“ řekl Meni, „a nás požádal, abychom doprovodili jeho hlavního architekta, představeného prací v zemích jihu a severu.“ odcitoval jeho titul, aby tak uchlácholil jeho rozladění. „Vybral jsem tebe, pokud s tím souhlasíš.“
Achboinu kývl na znamení souhlasu a podíval se na Kanefera. Viděl jeho rozladění, viděl i jeho údiv: „Ano, pojedu. A rád.“ dodal ještě. Pak se rozloučil s architektem a dodal: „Uvidíme se, pane, za úsvitu.“
Šel k sobě. Tušil, že si ho Meni dá ještě zavolat. Mnoho z toho, co měl vědět, ještě nebylo řečeno. Ten muž se mu nelíbil. Byl příliš pyšný a příliš se bál. Rád by věděl čeho. Musel si ještě promluvit s Nihepetmaat a tak se ji vydal hledat, našel však jen Neitokret. Vyrušil ji uprostřed práce.
„Omlouvám se,“ řekl ji, „ale nemohu ji najít.“
„Odjela, Achboinue.“ zarazila se. Nihepetmaat jela hledat děvče. Ona jediná to nevzdávala. Ona jediná věřila, že najde sedmou jejich krve. „Co potřebuješ?“ zeptala se ho a ukázala, kam se má posadit.
„I já potřebuji odjet a nevím, jak dlouho se zdržím,“ zamyslel se uprostřed věty. Ten muž ho znepokojoval, informací měl málo a bál se, že jeho úsudek bude ovlivněn jeho pocity.
Neitokret se na něj podívala. Mlčela a čekala. Byla z nich nejtrpělivější a také nejtišší. Čekala a mlčela. Uvědomil si, že většinu vítězství dosáhla ne bojem, ale trpělivostí, mlčením a znalostí lidí. Jakoby dokázala proniknout do jejich duše a odhalit všechna jejich tajemství, zatímco ta její, stejně jako bohyně, jejíž jméno nosila, neznal nikdo.
Začal ji vyprávět o svém setkání s Nebuithotpimefem, o novém sídelním městě, ale i o tom, že je třeba zapojit ženy do spojení Horní a Dolní země. Zmínil se i o architektovi, kterého faraón poslal i o jeho strachu. Zmínil se i o svých pochybnostech, zda je v této době rozumné vrátit se tam, odkud byli již jednou vytlačeni těmi ze severu. Neitokret mlčela a poslouchala. Nechala ho domluvit, nechala plynout i jeho pochybnosti. Skončil a podíval se na ni.
„Měl jsi nám to říci,“ řekla mu a ucítila mrazení v zádech. Možná, že ta nejmladší z nich věděla mnohem více než ony a neřekla jim to. Možná, že malá slepá dívka věděla, že on pronikne do jejich záměrů, přísně střeženými před muži i lidem této země. Obestřel ji strach. Strach z toho, že jestliže na jejich plán přišlo tohle dítě, přijdou na něj i ostatní.
„Možná, ale měl jsem pochybnosti. Mám je i teď. Možná po rozhovoru s Menim budu moudřejší, až se dozvím více.“
„Víš, Achboinue, pohybuješ se mezi dvěma světy a ani v jednom nejsi doma. Chceš spojit něco, co bylo rozpojeno dávno před tvým zrozením a sám v sobě to sloučit nedokážeš. Možná bys měl více důvěřovat sám sobě, sám v sobě si ujasnit co vlastně chceš, jinak vneseš do všeho ještě více zmatku.“ nekárala ho. Říkala to tiše tak, jako vždy. „Podívej, ber to jako nový úkol a snaž se něčemu novému naučit. Nejen stavět, ale i najít cestu k tomu muži. O jeho strachu nic nevíš. Znáš ho pár minut a už děláš závěry. Možná máš pravdu – možná ne. Ale všichni si zaslouží mít šanci.“ odmlčela se. Podívala se na něho, zda ho svými slovy nezranila.
I on se na ni podíval a bylo vidět, že o jejich slovech přemýšlí. Znovu si vzpomněl na slova malé slepé dívky – na očekávání jiných, která nikdy nemůže splnit. Může splnit jen ta svá.
„Nespěchej,“ řekla mu po chvíli. „Nespěchej, jsi ještě dítě, na to nezapomínej. Tvým úkolem je teď dospět a dospíváš tím, že hledáš. Hledáš nejen sám sebe, ale i to, k čemu jsi byl zrozen. Tak se dívej, dívej se pozorně a vybírej. I to je velká práce. Poznat to, co nechceš, co chceš a co můžeš.“ Sedla si vedle něho a objala ho kolem ramen. Pohladila ho po vlasech a dodala: „Spojím se s Nihepetmaat. Jdi se připravit na cestu a nezapomeň, že do příštího úplňku musíš být zpátky. I tady máš úkol, který je třeba plnit.“
„Dáváš mi s sebou dítě?!“ řekl rozzlobeně Kanefer.
„Jsi příliš domýšlivý!“ zarazil jeho řeč Meni. „Dávám Ti to nejlepší, co zde mám a je mi jedno, co si o tom myslíš.“ Postavil se. Donutil Kanefera, aby zaklonil hlavu, když se na něho díval. Měl teď i převahu velikosti. „Ručíš mi za jeho bezpečnost. Ručíš mi za to, že všechny připomínky toho chlapce promyslíš, než rozhodneš, zda jsou ku prospěchu či nikoli.“ dodal s důrazem. Posadil se, podíval se na něho a už klidněji řekl: „Ten chlapec je pod ochranou faraóna, nezapomeň na to.“ Věděl, že tohle zabere, i když faraónovou ochranou tak jist nebyl. Věděl ale, že chlapec bude v bezpečí pod dohledem Šaje. Jeho síla i rozvaha ho dokáže uchránit i před případnými útoky.
Ráno se na cestu už tak netěšil. Neitokret se s ním přišla rozloučit. Kráčeli vedle sebe a mlčeli. „Neboj se, dobře to dopadne.“ řekla mu na rozloučenou a popostrčila ho kupředu. Usmála se.
„Vítám tě, můj malý příteli.“ řekl mu se smíchem velký muž s bronzovou pletí a vysadil ho dovnitř ke Kaneferovi. Hlavou kývl na pozdrav a mlčel.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Achboinu muže s bronzovou pletí.
„Šaj,“ zasmál se muž, jehož nikdy neopouštěla dobrá nálada. „Říkají mi Šaj.“
„Řekni mi, pane, prosím, něco o místě, kde má stát palác.“ obrátil se s otázkou na Kanefera, který sledoval celou scénu s kamenným obličejem. Připadal mu jako socha. Socha vytesaná z tvrdého studeného kamene.
„Nevím, co chceš vědět.“ řekl mu oním povzneseným způsobem.
„Všech no, co považuješ za důležité.“ řekl klidně Achboinu a koutkem oka zpozoroval udivený Šajův výraz.
„Teď je to pouze malé město,“ vzpomněl si na záměry faraóna. „Z jeho dřívější majestátnosti toho moc nezbylo a co zbylo, zničili Sanachtovi lidé, jen velká bílá zeď odolala, částečně i Ptahův chrám, podpíraný býky Hapiů. Podle faraóna má vhodnou polohu pro nové sídelní město.“ řekl Kanefer poněkud rozpačitě a dodal: „Viděl si mapy.“
„Ano, viděl, pane, ale představit si to místo nedovedu. V dolní zemi jsem nebyl, a abych řekl pravdu, strávil jsem většinu času v chrámu a tak je můj obzor poněkud zúžený. Rád bych znal tvou představu i představy těch, kteří na celém projektu budou spolupracovat,“ upřesnil svou otázku Achboinu. Počítal s tím, že si ho dá ještě Meni zavolat, ale nestalo se tak. Zřejmě měl k tomu důvod, ale nepátral po něm. Možná je lepší, když se vše dozví z úst tohoto muže.
Kanefer začal hovořit. Povýšenecký tón se z jeho hlasu vytratil. Hovořil o bývalé kráse Mennoferu za doby Meniho i o krásné bílé zdi, která město chránila, o své představě, jak město rozšířit. Hovořil o tom, co by mohlo být problémem, ale i o tom, co prosazují ostatní, zvláště kněží. O nich mluvil s jistou hořkostí, která se nedala přehlédnout. Seznámil ho stručně se spory kněží z chrámů Ptaha s ostatními chrámy, které tam měly být postaveny.
„Čeho se bojíš?“ zeptal se nečekaně Achboinu.
Kanefer se na něho s údivem podíval: „Nerozumím.“
„Něčeho se bojíš. Kroužíš kolem toho a já nevím, kolem čeho.“
„Není to dobré místo.“ řekl mu najednou Kanefer, špatně ukrývající zlost. „Je příliš blízko…“
„…rozbrojům, příliš daleko od toho, co znáš a příliš nechráněné?“ dodal Achboinu.
„Ano, myslím si, že ano.“ řekl zamyšleně a Achboinu z něho vycítil ještě větší strach než při prvním setkání. Strach a rozladěnost. Uvědomil si, že si musí dávat větší pozor na to, co říká a jak to říká. Ten muž svůj strach skrýval a domníval se, že o něm ostatní nevědí.
„Víš, pane, tvé obavy jsou velmi důležité a myslím si, že opodstatněné. Možná dříve, než se začneme soustředit na samotný palác, budeme se muset nejdříve postarat o to, aby vůbec vznikl a pak o to, aby v něm bylo bezpečno.“ řekl, aby uvedl věc na pravou míru a zmírnil tak jeho rozladění. Dodal: „Rád bych si vyslechl něco i o kněžích. Tvůj vztah k nim…“ přemýšlel, jak větu dokončit. Věděl, že faraón jim nedůvěřuje, chtěl vědět, proč jim nedůvěřuje i on.
„Nechtěl jsem se tě dotknout.“ sdělil ustrašeně Kanefer, když pohlédl na jeho oděv kněze.
„Ne, neurazil jsi mě,“ uklidnil ho. „Jen potřebuji vědět, s čím vším je třeba počítat. Především s jakými překážkami či problémy se budeme potýkat – a ty se netýkají jen samotné výstavby, ale i toho, co se děje kolem.
„Za jak dlouho tam budeme?“ obrátil se s otázkou na Šaje.
„Za nedlouho, můj malý příteli.“ řekl se smíchem a dodal: „Zase budeme kroužit celý den?“
„To uvidíme,“ odpověděl mu. „A také to nezáleží jen na mně.“ Podíval se na architekta, který s údivem sledoval jejich rozhovor. Pak pohlédl dolů. Malí lidé pracovali na stavbě nového kanálu, aby vyrvali poušti další díl země.
„Možná…“ bylo vidět, že Kanefer hledá výraz, kterým by ho oslovil, „… by bylo lepší, kdybys změnil oděv. Tvůj úřad v tvém věku by mohl mnohé popudit,“ dodal a podíval se na něho.
Achboinu mlčky přikývl. Kanefer přetrh jeho myšlenky. Snažil se navázat tam, kde mu přetrh nit, ale nedařilo se mu to. Ten pocit znal.
Vraceli se do Cinevu. Na Kaneferovi byly znát obavy. Měl dobře na paměti to, co mu řekl Meni. Chlapec byl talentovaný a měl dobré nápady, ale jak to sdělit, jak to obhájit, to nevěděl. Musel by rozbít celý dosavadní plán a bál se, že to faraóna rozladí. Chlapec se smál něčemu, co říkal Šaj. Ten člověk měl pořád dobrou náladu. Optimismus z něho přímo sálal. Jak mu záviděl. Zavřel oči a snažil se na nic nemyslet, chvíli si odpočinout, ale obavy dorážely a do hovoru se bál zapojit.
Prohlížel si výzdobu paláce. Lidé se klaněli, když viděli Kanefera a on, s hlavou vzhůru, je přehlížel. Achboinu věděl o strachu a pochopil, že toto je maska, za kterou se schovává, ale mlčel. Snažil se zapamatovat si každý detail paláce. Stavba, která měla tuto nahradit, se mu zdála stejná. Stejně nepřehledná a nepraktická i z hlediska bezpečnosti. Příliš mnoho zákoutí, příliš mnoho nebezpečí. Bezděčně vsunul svou dlaň do dlaně Kanefera. Strach dítěte před neznámým. Kanefer se na něho podíval a usmál se. Ten úsměv ho uklidnil a uvědomil si, že jeho dlaň je teplá. Pustil jeho ruku. Stráž otevřela dveře a oni vstoupili.
„Ty?“ udiveně řekl Nebuithotpimef a pak se zasmál. Pokynul, aby vstali. „Tak povídejte.“
Hovořil Kanefer. Předložil nové nákresy a upozornil na body, které by mohly být pro bezpečnost města stěžejní. Stejně tak se rozpovídal o tom, co by město mohlo ohrožovat.
Faraón poslouchal a pohledem kontroloval Achboinua. Ten mlčel.
„A ty?“ obrátil se na něho s otázkou.
„Nemám, co bych dodal.“ řekl mu a uklonil se. Široký náhrdelník kolem jeho krku ho mírně škrtil, což ho znervózňovalo. „Pokud jsem mohl přispět nápadem, udělal jsem to, pane. Ale přece jen jedna věc by tu byla.“
Kanefer se na něho se strachem podíval.
„Netýká se samotného města, pane, ale tvého paláce a to jsem si uvědomil až tady.“ odmlčel se a čekal, zda mu dá svolení pokračovat „Víš, jedná se o vnitřní členění. Je nepřehledné a svým způsobem ohrožující, ale možná jsem ovlivněn chrámovou výstavbou a neznám všechny potřeby paláce. Možná, kdybych…“
„Ne!“ řekl Nebuithotpimef a Achboinu instinktivně ustoupil dozadu. „Dobře víš, že to není možné. Není to bezpečné, ale všechny tvé otázky může zodpovědět Kanefer nebo ten, kterého ti určí.“ Ve tváři měl zlobu. Kanefer zbledl a Achboinovo srdce začalo bít na poplach.
„Nech nás chvíli o samotě.“ řekl faraón Kaneferovi a pokynul mu k odchodu. Postavil se. Vypadal naštvaně a Achboinu zpozorněl. „Nepokoušej se změnit moje rozhodnutí,“ řekl mu rozzlobeně. „Své stanovisko jsem už řekl a to dobře víš.“
„Vím, pane,“ odpověděl Achboinu a snažil se zachovat klid. „Nechtěl jsem překročit tvůj příkaz, ani se snažit tvé rozhodnutí. Je mi líto, jestli to tak vyznělo. Měl jsem své domněnky nejdříve projednat k Kaneferem.“
„Co všechno víš?“ zeptal se ho.
„O čem, pane?“ řekl klidně Achboinu a čekal, až se faraón zklidní. „Máš na mysli město nebo palácové intriky?“
„Obojí.“ odpověděl mu.
„Nic moc. Nebyl na to čas a tvůj architekt není moc sdílný.“ To víš, konec konců, sám.“ dodal a polekal se poslední věty. Za tuto troufalost by ho mohl potrestat.
„Dá se mu věřit?“ zeptal se ho.
„Svou práci dělá dobře a zodpovědně,“ řekl mu a uvažoval nad poměry v paláci. Evidentně i faraón se necítil bezpečně a nedůvěřoval nikomu. „Sám se, pane, musíš rozhodnout, komu věřit. Vždycky je to riziko, ale nevěřit nikomu je příliš vyčerpávající a vyčerpání s sebou přináší chyby v úsudku.“ Zase se lekl toho, co řekl.
„Jsi hodně opovážlivý, hochu.“ řekl mu faraón, ale v jeho hlase už nebyla zloba a tak se i Achboinu uvolnil. „Máš možná pravdu. Je třeba se spoléhat především na vlastní úsudek, než na zprávy jiných. Což mi připomíná, abys mi vše podstatné sepsal, všechny návrhy, všechny připomínky. A co se týká paláce a jeho uspořádání, promluv si o tom nejdříve s Kaneferem.“
Achboinu se uklonil a očekával pokyn k odchodu, ale nestalo se tak. Nebuithotpimef chtěl upřesnit ještě některé detaily k nákresu města i k postupu prací. Pak skončili.
Šaj ho čekal v předsálí. „Odjíždíme?“ zeptal se ho.
„Ne, ještě ne, až zítra,“ řekl unaveně. Palác byl bludiště a on se špatně orientoval a tak se nechal vést až do pokojů, které byly pro ně dva určeny. Lidé udiveně pozorovali Šajovu postavu. Byl obrovský, větší než sám faraón a šel z něho strach. Uhýbali jim z cesty.
Vešli do místnosti. Na stole měli nachystané jídlo. Achboinu měl hlad a natáhl ruku pro ovoce. Šaj jeho ruku zachytil.
„Ne, pane. Tak ne.“ prohledal pokoj a pak zavolal služebné. Nechal je ochutnat jídlo a nápoje. Teprve až je propustil, mohli začít konečně jíst.
„Není to zbytečné?“ zeptal se Achboinu. „Kdo by se nás chtěl zbavit?“
„Ne, není.“ odpověděl Šaj s plnou pusou. „Palác je zrádné místo, malý příteli, velice zrádné. Tady musíš být neustále ve střehu. Nejsou to jen muži, kteří chtějí prosadit svou moc. Zapomínáš na ženy. Jsi jediný, který zná jejich tajemství a některým se to nelíbí. Nezapomínej na to.“
Zasmál se: „Přeceňuje se to. Zase toho tolik nevím.“
„To nevadí, ale vadí jim to, co bys vědět mohl.“
Nad tím nikdy neuvažoval. Neuvažoval nad tím, že už samotná možnost může být ohrožující. Zítra se má setkat s Nimaathap. Tohle musí mít na mysli. Byl vděčný za Šajovo přátelství i za jeho otevřenost. Seslal mu ho sám osud. Ten, jehož jméno Šaj nosil.
-pokračovanie-
Darja Fusková
S dovolením autorky
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Súvisiace:
Imhotep
http://www.kemet.sk/rubrika/imhotep